BALKÁNSKÁ ANABÁZE
Albánie, (Prokletije) - 08/2015

Když jsme z jara přemýšleli, kam se v létě vydat na vandr, měli jsme v tom celkem jasno. Hlavně někam, kde se dá relativně brzy dojet autem, pokud možno do divokých, nepřelidněných hor a až nás to v horách přestane bavit, mít možnost se v rychlosti sbalit a jet si na chvíli odpočinout k moři. Najít ale kousek divočiny v dnešní Evropě se zdá být velkým oříškem. Po krátkém zvažování reálných možností padá volba na hory Balkánu, konkrétně pohoří Prokletije na severu Albánie. Jak ale zjišťujeme později, opuštěnost albánských hor je už dávno tatam. V horách rukou různých iniciativ vznikají značené stezky a vyráží do nich stále více návštěvníků, ať už individuálně, nebo s pomocí četných cestovek.

V minulosti byla Albánie po dlouhou dobu zapovězeným koutem Evropy. Teprve s pádem režimu vybudovaného diktátorem Enverem Hodžou, se v letech 1991-92 tato izolovaná balkánská země otevírá světu a po nestabilním období koncem devadesátých let a uvolnění vízové povinnosti v roce 2002, začíná sílit příliv zahraničních turistů. A Albánie má rozhodně co nabídnout. Tento středomořský stát ohromí nejen divokými scenériemi horských masivů protkaných hlubokými kaňony, ale zaručeně uspokojí i milovníky historie, či příznivce slunění a mořských radovánek.

Všudypřítomné bunkry, totalitní symbol Albánie, vybudované za vlády Envera Hodži, místními nazývané "houby". Najdete je všude, ve městech, na zahradách domů, na plážích u moře, ale i vysoko v horách.


Cestou smrti

Po dlouhé noční jízdě napříč Slovenskem, Maďarskem a Srbskem vjíždíme ráno na území Černé hory, odkud se přes hraniční přechod Hani i Hoti konečně dostáváme do Albánie. Ihned za hranicí se ocitáme na břehu severního zálivu Skadarského jezera a velice řídce zabydlenou krajinou se přibližujeme k městu Koplik. Kolem poledne přijíždíme do jeho centra, jež tvoří hlavní ulice táhnoucí se napříč tímto nevelkým městem. Zde už na nás dýchá ta pravá balkánská atmosféra. Ulice plné lidí, obsazené pouliční kavárničky, na jediné větší křižovatce dopravní zmatek i přes snažícího se policistu. Pomalu projíždíme tento rušný bulvár a hledáme banku. Nacházíme hned dvě a bez problému se zbavujeme části našich eurových zásob.

Z Kopliku se dále vydáváme po úzké asfaltce na sever k horám. Náš cíl, vesnice Bogë leží na konci údolí, zařízlá mezi vysoké hradby skalnatých  hřebenů. Tato malá podhorská vesnička bývá často výchozím bodem k pěšímu nástupu do pohoří Prokletije. Zastavujeme u malého domku s nápisem Kafe Bar Kampink Paja. U domečku se zničehonic zjevuje paní a velice hbitě a ochotně otevírá doposud zavřený bar. Co už, rádi si kupujeme vychlazené pivko a slavíme tak náš příjezd do hor. Po letmé obhlídce okolí s překvapením zjišťujeme, že cedule s nápisem "kafe-bar-kampink" visí snad před každým druhým domem. Jak vidno místní podnikaví obyvatelé rychle přišli na to, že turismus pro ně může být velice zajímavým přilepšením. Do sedla Thores se údolím vesnice Bogë kroutí nádherná nová asfaltka. Při brzkém odpoledni máme ještě spoustu času, proto se rozhodujeme dojet co nejdále po vlastní ose. Za pár desítek minut se již ze sedla kocháme výhledy na skalnatý masiv Jezerce a přemýšlíme, jestli to risknout dále.

Stoupáme do sedla Pejës (1 706 m).


Úzká kamenitá silnice, místními nazývaná Cesta smrti, se prudkými zatáčkami, které místo svodidel občas lemují pomníčky, neohroženě line strmými svahy masivu Buni i Thores do doliny Thethi. Po chvíli váhání zda pokračovat, kolem nás zničehonic profrčí obyčejné osobní auto a za ním další. Když oni, tak my taky! Rozhodujeme se pro pomalý sjezd do thethského údolí. Jsme ale s těžkými bágly a proviantem přece jen poněkud přetížení, proto se část posádky včetně mě vydává pro jistotu ze sedla pěšky. Za nedlouho nacházíme značenou stezku, která nám cestu serpentinami výrazně zkracuje, a po třech hodinách chůze se už za pološera ocitáme na dně údolí. Na protějším břehu za mostem jako zázrak do tmy září objekt hospůdky se zahradním kempem, tak pro tento den už raději nic dalšího nevymýšlíme a kotvíme zde. Za svitu čelovek hbitě stavíme stany a domácí slivovičkou lehce zapíjíme zdárný příjezd do Thethi.

Ráno se vstáváním nepospícháme. Pozvolna dospáváme předešlou probdělou noc strávenou na cestě a tak se vstává, jak se kdo vzbudí. Jestliže vstávání bylo pomalé, snídaně a balení táboru mi připadá nekonečné. Netuším, zdali je tento fakt způsoben pouze ranní leností, nebo naopak přílišnou nedočkavostí vypadnout již z kempu do lůna hor, v každém případě jsem já ten, na koho se čeká.

Konečně jdeme do akce! Obsluze v hospůdce sdělujeme, že nás několik dní neuvidí a pomalým krokem se loudáme vstříc horskému sedlu Pejës. I v thetském údolí je znát obrovský vliv vzrůstajícího turismu. Téměř každý dům ve vsi nabízí kemping na zahradě a širokou nabídku nápojů v zahradních barech. Neodoláváme. Jedním z barů se po páru horkých kilometrech rádi necháváme zlákat a bez dlouhého přemýšlení usedáme s pivkem do příjemného stínku zahradního posezení. Každá sranda jednou končí s dopitou láhví a pod nepřehlédnutelným vrcholem Maja e Harapit, který nám jako vztyčený prst hrozí ze skalnatého vápencového hřebene, šlapeme dále údolím. Po chvilce chůze narážíme hned vedle stezky na první zachovaný vojenský bunkr. Potkáme jich ještě spousty. Po Albánii je jich rozeseto tolik, že pouze slepý by si jich nevšiml, ale určitě by o nějaký přinejmenším zakopl, nebo do něj spadl.

Při výstupu na Maja e Harapit (2 217 m) si užíváme velkolepé výhledy do thethského údolí.


S prvním pohledem na kamennou hradbu zvedající se před námi na konci doliny nám není moc jasné, kudy se do sedla vyškrábneme. Jak se ale vyschlým řečištěm postupně přibližujeme k úpatí skalnatého převisu, začíná se stezka mezi skaliskami zřetelně rýsovat. Usilovným krokem nabíráme potřebné výškové metry a houževnatě stoupáme vzhůru do sedla. Zpětnými pohledy se občasně kocháme překrásnými výhledy do údolí, jedinou starostí nám jsou přibližující se tmavá mračna. Kousek pod sedlem potkáváme baču se stádem pasoucích se ovcí. Universálními posunky rukou a lámavou "česko-albánštinou" se snažíme prohodit pár vět. Pastevec se ptá, odkud pocházíme, my se na oplátku snažíme vyzvědět, jestli bude pršet. Prý nebude. Loučíme se a po pár minutách přicházíme do sedla. Je pokročilá odpolední hodina, proto upouštíme od našeho původního záměru vystoupit ještě téhož dne na vrchol Maja e Harapit a raději pokračujeme směrem k černohorské hranici do doliny Buni i Vukoces. Zde máme u salaše Stanet e Pejës vytipované tábořiště s pramenem vody. Bača nám lhal. I když to je ze sedla k salaši, kterou jsou bývalá opuštěná kasárna sotva pár kilometrů, začíná drobně pršet a stany na travnaté louce poblíž salaše stíháme postavit na poslední chvíli.


Mezi blesky

Následující den se budíme do mlhy. Opouštím pohodlí vyhřátého spacáku, a kdybych nevěděl kterým směrem se vydat ke sto metrů vzdálené salaši pro vodu, asi bych pěknou chvíli bloudil. Mlha se ale časem začíná pomalu rozpadat a k naší radosti na nás občas vykoukne i sluníčko, sem tam i nějaký ten kopeček. Dnešní plán je jasný. Zdolat včera opomenutý Maja e Harapit a pokud to bude v našich silách, popotáhnout přes sedlo Jezercës do doliny Buni i Jezercës. Oblaka sice stále zůstávají uvězněná na vrcholcích a hřebenech hor, to nás ale nikterak neděsí a nejkratší cestou mimo stezky nadšeně vykračujeme do sedýlka pod Harapit. Cestou se nás snaží odradit lehký deštík, tomu ale rychle utíkáme pod skalnatý převis, kde trpělivě čekáme, než se počasí vyblbne. Naštěstí to netrvá dlouho a za chvíli opět svižně pochodujeme dále. V posledním stoupání do skalnatého sedýlka se občerstvujeme sladkými ostružinami a dokonce nás svými paprsky trochu polechtá i zubaté slunce.

Dolina Buni i Vukoces cestou do sedla Jezercës.


Cesta na Harapit je poměrně dobře značená kamennými mužíky. Ale my, natěšeni z půvabných výhledů do thethského údolí, zcela pomíjíme sledovat značení a k vrcholu se vydáváme podle staré mapy a nějaké zaniklé stezky z jihu. Postup se razantně zpomaluje hledáním průchozí cesty mezi ostrými skalisky, hlubokými závrty a proláklinami. Když se po skále vyšplháme do hlubokého krasového žlabu, uvědomuji si, že to asi nebude to pravé ořechové. Přeskáčeme po kamenech mezi průrvami a dáme se pátrat po schůdné cestě. Máme víc štěstí než rozumu, téměř okamžitě objevujeme kamenného mužíka a s ním i tu správnou stezku.

Trasa je to i tak velice zajímavá. Občas stoupáme po kamenných blocích, přeskakujeme drobné trhliny způsobené vodní erozí a sem tam míjíme hluboké závrty, v nichž ještě leží zbytky loňského sněhu. Jakmile se dostáváme do patřičného tempa, přerušuje naše snažení příchozí bouřka. Jsme ale již poměrně vysoko, proto sestup do táboru zavrhujeme a individuálně před deštěm zalézáme pod převislé skalky a do různých trhlin. Trekové hole necháváme pro jistotu ležet opodál. Bohudík bouřka netrvá věčně a po půl hodince bubnování deště o skálu a práskání blesků do okolních vršků se špička Harapitu ocitá ve slunečném oknu. Neváháme a vyrážíme vzhůru. Přeskáčeme několik posledních skalních trhlin a balvanů, a už nás čeká závěrečný strmý výstup na hrot Harapitu.

Počasí nám zatím drží palce, za nedlouho na vrcholu tvoříme památeční fota a kocháme se luxusními výhledy do všech světových stran. Jižně pod námi leží rozlehlé údolí vesnice Thethi, východně od nás se do nebes tyčí mohutný masív hor Maja Kolacit, Maja Jezercës a Maja Popluqes, na západu se do vápencového hřebene zařezává sedlo Dobrančes a severně se rozprostírá údolí Buni i Vukoces se salaší a naším tábořištěm. Tak jak se i sebevětší okno jednou zavře, začíná se pozvolna zavírat i to naše. Jednohlasně usuzujeme, že přišel čas ustoupit dalším přibližujícím se bouřkovým mrakům a zahajujeme sestup z vrcholu. Dáváme si však celkem na čas a cestou začínáme soupeřit, kdo postaví vyššího kamenného mužíka. Když se konečně dostaneme do sedla, je celkem jasné, že dnes už k jezerům nepopotáhneme. Déšť, bloudění a bouřka nás natolik přibrzdili, že se rozhodujeme zůstat u salaše další noc

Údolí Buni i Jezerce. Největší a nejvýše položené z šestice jezer je na konci léta téměř bez vody.


Ráno nám budíky rachotí tak, abychom už v sedm hodin byli na koni. Naší vizí je přesunout se k jezerům a na lehko ještě téhož dne vyběhnout na vrchol Maja e Jezercës. I když se údolí opět úspěšně maskuje do mlžného závoje, v duši cítíme, že to nebude na dlouho. Slunce se kření ještě někde za hřebenem, my se už ale u salaše loučíme s pastevci, dobíráme vodu a značenou cestou vykračujeme dále. Kousek pod salaší se stezka rozděluje. Jelikož ale nechceme dojít do Černé Hory, dáváme se napravo a příjemným traversem šlapeme směrem k sedlu Jezercës.

Chůze nám jde celkem svižně od ruky. Za nedlouho se ocitáme pod prudkým stoupákem do sedla. Krátká pauza na pitný režim umocní naše odhodlání a vzápětí si to pod palbou právě osvobozeného sluníčka směle hrneme vzhůru. Kroutíme se nebojácně po osamělé stezce, a čím víc se přibližujeme k výšinám, tím nádhernější panorámata a scenérie se nám nabízejí. Neberte to za tu dřinu. Když se vyhoupneme na hřebínek, zjevuje se před námi neprostupná skalnatá hradba s dominantním skalním oknem. Rázem se nacházíme v úplně jiném světě. Ve světě fantazie, kouzel a vyplněných přání. Postupně se přesouváme prošlápnutou stezkou, občas značenou červenou značkou, či kamenným mužíkem a krátkým závěrečným stoupáním přicházíme do sedla Jezercës.

Pohled na druhou stranu sedla této magické říše nás svými výjevy dostává do zcela jiné dimenze. Rychle zapomínám, co bylo včera, nepřemýšlím nad tím, co nás čeká zítra a plnými doušky vstřebávám pouze tuto neskutečně nádhernou přítomnost. Jako mocná pyramida se před námi pyšní král celého pohoří skalnatý Maja e Jezercës a sněhová pole pod ním tvoří jako by závoj zdobící jeho trůn, trůn divokého království Prokletých hor.

Maja e Jezercës (2 694 m) je nejvyšším vrcholem pohoří Prokletije i celých Dinárských Alp.


Klesáme do nitra tohoto podivuhodného světa a již nyní víme, že si souboj s tímto velikánem budeme muset nechat na zítra. Ani nám nijak to nevadí, jsme plní entuziasmu a rádi jej rozmnožíme pohodovým odpolednem u jezera. Jak ale scházíme k hornímu jezeru, zklamaně zjišťujeme, že je téměř vyschlé. Tůňka pod silným pramenem prýštícím ze skály nám ale přidává další dávku optimismu, netrvá dlouho a chladíme naši rozjařenou náladu v této široko daleko nejluxusnější lázni. Tábor zakládáme nedaleko pramene mezi balvany a všude rostoucí šnytlík je nám příjemným doplňkem k našemu večernímu kulinářskému snažení.


V pasti  

V noci je jasno, ani nepadá rosa, stany balíme ráno do sucha. Na obloze ani mráček a s vidinou nádherného dne dobíráme po snídani vodu a úderem sedmé se pouštíme do akce. Tušíme, že dnešní den nebude krátký. Nadšení nás naštěstí neopustilo a za nedlouho stojíme na začátku prvního sněhového pole. Doposud značená cesta se rázem ztrácí a další směr postupu je trochu nejasný. Sněhová pole se střídají se skalnatým terénem, ve kterém musíme mezi rozpukanými kamennými bloky a trhlinami průchozí stezku doslova hledat. Za třetím sněhovým polem nás zřetelný, v suti prošlápnutý chodníček zcela jasně přivádí do sedla Prevoj (2 270 m). Sluncem zalité sedlo nás nutí k malému zastavení. S radostí sedáme na kameny a užíváme si krátké pauzy okořeněné překrásnými výhledy do údolí Valbony. Po lehké svačince schováváme krosny za první skalku a natěšeně vyrážíme k vrcholu.

Pohled do údolí Valbony při sestupu z Maja e Jezercës.


Výstupová trasa je značena červenými kruhy a čárami udávající směr výstupu, v kombinaci s četnými kamennými mužíky. Na lehko se šlape o poznání rychleji. Za občasné pomoci rukou šplháme svižně po skalnatém svahu, tu a tam v divokém terénu hledáme značku. Pevné skalnaté podloží se střídá se suťovisky, nepříjemně ujíždějící pod nohami. Opatrně překonáváme i asi nejnáročnější část výstupu, výšvih prudkým suťovým komínem, vypadající ze začátku docela neprůchodně. Cestička nás posléze směřuje k dalšímu strmému úseku, který ale bez problému zvládáme pomoci serpentin v suti. Následující kamenné bloky už jen přeskáčeme a co nevidět se nám v dáli ukazuje vytoužený vrcholový kříž.

Poslední část výstupu je nám odměnou. Nenáročný úsek po hřebínku zvládáme bez obtíží a za nedlouho postáváme na nejvyšším vrcholu pohoří Prokletie, ale i celých Dinárských Alp - Maja e Jezercës (2 694 m). Radost je veliká, výhledy do okolí impozantní, slovy snad ani nepopsatelné. Na sever se tyčí mohutná hradba černohorské části pohoří, západně se naskýtá úchvatný pohled do sedla Pejës a části thethského údolí, na východ hluboko pod námi lze spatřit v údolí posazenou vesnici Valbona, cíl naší dnešní etapy. Po nezbytném pózování u kříže uvolňujeme vrchol další příchozí skupince a stejnou trasou se dáváme k sestupu. Cesta nazpět do sedla Prevoj ale není taky úplně zadarmo. Kameny ujíždějí pod nohami ještě více než při výstupu a orientace je o trochu složitější, neboť většina značek je na skále umístěna ve směru výstupu a při sestupu tím pádem nejsou moc vidět.

V divoké, rozeklané krajině hledáme průchozí cestu do údolí Valbony.


Po zdárném příchodu do sedla přeskupujeme naše síly a po chvilce odpočinku se vydáváme divokým terénem plným různých závrtů, puklin a nepříjemné suti směrem k vesnici Valbona. Podle informací od místních by to snad průchozí být mohlo, ale v dostupných mapách žádnou stezku nenacházíme. Trochu naslepo tedy sestupujeme rozeklaným údolíčkem, hledajíc podvědomě nejschůdnější trasu. Ujdeme však sotva pár desítek metrů a já už se válím někde v suťovisku a několik metrů nade mnou leží zbytky mé turistické hole. No toto pěkně začíná! Sbírám ze země sebe i úlomky mé hole a jsem sakra rád, že jediné co se zlámalo, byla ta má hůl. Slunce pálí o sto šest a pusté, vyprahlé dno údolí nepůsobí zrovna moc přívětivě. Vytrvalou chůzí se dostáváme až na samotný práh doliny, zakončené prudkým skalnatým srázem. Po letmém pohledu do hlubokého kaňonu pod námi rychle usuzujeme, že tady jsme skončili. Přecházíme rozvětvenou dolinou k další proláklině. Vysokou travou klesáme ještě o něco níže, ale za nedlouho opět stojíme na pokraji propasti. A au! To vůbec nevypadá dobře.

Shazujeme krosny a pouštíme se do bližšího průzkumu okolí. Sestupuji skalnatou rozsedlinou, jak jen to jde, za chvíli ale uváznu na strmé hraně. Po několika marných pokusech nezbývá nic jiného, než zavelet k návratu. Znaveně šplháme zpět prudkým údolím a podnikáme poslední zoufalý pokus o průchod do Valbony. Ve snaze obejít nejprudší sráz pod námi, stoupáme na vrchol přilehlého výběžku a hledáme možnou cestu tady. Když se ale vyškrábneme na jeho horizont, zjevují se před námi další a další skalnaté kopečky. Ač neradi, vzdáváme se v této pokročilé odpolední hodině představy vychlazeného půllitru ve Valboně a zvadle se zdejší vyprahlou krajinou a s minimem zásob vody ploužíme nazpátek k jezerům. Po únavném výstupu sutí do sedla Prevoj se konečně dostáváme na stezku. Naše nálada se rázem zlepšuje a plynulým krokem k večeru přicházíme na naše předchozí tábořiště.

Dolinou Buni i Jezerce se vydáváme k černohorské hranici.


Narušitelé

Jsem sedřený jako kůň a nejraději bych ihned zalezl někde hluboko do spacáku. Nedá mi ale spát, kudy zítra půjdeme dále. Jít totiž nazpět cestou, kterou jsme k jezerům přišli, se nám příliš nechce. Vytahuji z batohu z internetu vytisknuté mapy a hledám nějakou stezku do Valbony. Po chvíli jednu nalézám ve staré ruské vojenské mapě z roku 1942. Bude ale stezka schůdná ještě dnes? Asi nezbyde nic jiného, než to prozkoumat. Jediným zádrhelem se zdá být pouze to, že budeme muset bez povolení vstoupit na území Černé hory.

Ráno moudřejší večera. Při snídani krátce probíráme jak tedy dále a velice rychle se shodujeme, že těch několik kilometrů přes území Černé hory přece jen riskneme. Do Valbony bychom měli dojít starou pasteveckou stezkou přes černohorské sedlo Valbones. Je opět nádherný slunečný den, bez jediného mráčku na obloze. Prošlapaný chodník vedoucí k černohorské hranici nás pohodlně provádí malebnou dolinou Buni i Jezerce kolem několika méně či více zavodněných jezer. Za hranicí se stezka začíná výrazně propadat a po chvíli klesání nás přivádí ke kolibě Zastan. Ještě před ní však podle značení odbočujeme na chodník vedoucí k vrcholu Maja Rosit. Konečně se ocitáme v zalesněné oblasti a přichází čas na zhotovení mé náhradní turistické hole. Z mokrého, syrového dřeva je má nová hůl sice podstatně těžší než mé ultralajty od Fizanu, co nevidět jí ale ocením při následném zdolávání horského hřebene.

Od koliby Zastan míříme starou pasteveckou stezkou k černohorskému sedlu Valbones.


Opět nabíráme výšku. Stezka je až na mýtinu nad salaší dobře zřetelná a často značená nám již známou kombinací červených kruhů a čar. Jelikož ale vede na vrchol Maja Rosit, který jsme se pro dnešek rozhodli vynechat, brzy opět bloudíme vysokou travou, ve snaze najít cestu mířící přímo do sedla Valbones. Intuitivně se pouštíme jižním směrem a po chvilce opravdu nalézáme náznak stezky linoucí se vzhůru svahem. Je vidět že tato trasa není zrovna dvakrát používaná a těžce nalezená stezka se nám vzápětí ztrácí v exponovaném suťovém svahu. V dáli se již však v horkém hřebenu rýsuje proláklina, kterou podle mapy identifikujeme jako naše vytoužené sedlo. Kamennou suť brzy střídá vysoký porost tvořený směskou trav, kapradin a bodláčí, což nám postup příliš neusnadňuje. Ostré polední slunce do nás pere jako sedlák cepem do obilí, útěchou nám ale je nádherně divoká, člověkem neposkvrněná krajina a přibližující se sedlo. V závěrečném stoupání nepříjemný porost mizí a znovu se objevuje drobný chodníček, který nás k naší radosti časem přivádí do černohorského sedla Valbones.

V sedle k našemu překvapení nalézáme turistický rozcestník a značenou albánskou výstupovou trasu k vrcholu Maja Rosit. Po krátké pauze se touto cestou pouštíme dlouhým, vysilujícím sestupem k vesnici. Široké pastviny vystřídá časem hustý listnatý les, postupně se začínají zjevovat i první domky. Přecházíme přes vyprahlé dno řeky Valbones, na jejímž protějším břehu na nás vykukují již známé tvary Hodžových bunkrů. Za řekou už jen přeběhneme přes přilehlou louku a žíznivě usedáme do první hospůdky. Po chutném a vydatném občerstvení se k večeru posouváme údolím Valbony a širokým vyschlým řečištěm pozvolna stoupáme do osady Rragami, kde na zahradě jedné opuštěné samoty uléháme ke spánku.

Z albánského sedla Valbones (1 815m) klesáme do údolí vesnice Thethi.


Návrat do Thethi

Po ránu startujeme k poslední etapě našeho treku. Stezka mezi vesnicemi Thethi a Valbona je během léta turisticky velmi frekventovaná, tudíž je orientace pomocí přítomného značení velice snadná. Procházíme nevelkou, napůl opuštěnou osadou na konec údolí, kde se terén začíná prudce zvedat. V příjemném stínku bukového lesa stoupáme strmě vzhůru, lehce nás v našem snažení popohání občasně se vyskytující cedule Bar Kafe Simoni. Po chvíli přicházíme k tomuto lesnímu občerstvení, kde se ale nakonec rozhodujeme nezdržovat. Máme relativně dobrý čas a chceme do Thethi dorazit co nejdříve

Kousek nad barem narážíme na opuštěné stádo ovcí, blokující úspěšně nejen celou šíři stezky, ale i přilehlý zalesněný svah. Stádo hlídající pejsek nějak odmítá pochopit, že chceme pouze projít a docela ostře a drze na nás dotírá. Nezbývá nic jiného, než přistoupit k ráznému opatření. Pomocí kamení a mé tlusté dřevěné hole se mi ho daří udržet v bezpečné vzdálenosti od naší výpravy. Táhlý výstup do sedla zpříjemňují postupně se otevírající, působivé výhledy do údolí Valbony. V závěru stoupání obcházíme strmé a nepropustné skály, chodník je ale stále jasně zřetelný, pouze na pár místech poškozený sesuvem, s jistou opatrností však schůdný.

Thethi - Kulla e ngujimit.


V albánském sedle Valbones usedáme zaslouženě na kameny a užíváme si posledních překrásných výhledů do údolí vesnice Thethi. Nádherné ticho hor, naprostý klid a neskutečnou pohodu pouze občas naruší místní převozníci bagáže, korzující sedlem mezi Thethem a Valbonou. I takovéto služby, mimo již zmíněné ubytování a občerstvení, se Albánci naučili turistům nabízet. A jdeme do finále! Chodník se za sedlem ihned ztrácí v hustém lesním porostu a my se jím dlouhým sešupem kutálíme vstříc vesnici. Krátce po poledni přicházíme k naší hospůdce za mostem, usedáme k prvnímu volnému stolu a z plného hrdla slastně pivkem zapíjíme v krku usazený prach albánských horských masivů.

V říčce Shalës protékající vesnicí, spláchneme vzápětí prach i z našich propocených těl a taktéž navštívíme thethskou Kullu (Kulla e ngujimit). Opevněná věžovitá stavba sloužila k úkrytu rodinám, které byly podle tradičního albánského zákona Kanun stižené krevní mstou (Gjakmarrja). Věž v minulosti používala celá vesnice. V třípodlažním objektu žily celé rodiny i po dobu několika měsíců, dokud se spor neurovnal. Pouze ženy mohly vyjít ven a pracovat.

Odpoledne se loučíme s Thethem. Kostrbatou jízdou projíždíme sedlem Thores zpět k vesnici Bogë a následujícího rána opouštíme tento kouzelný kout Albánie. Vyrážíme za balkánskou kulturou a trochu si oddechnout u moře. To už je ale jiný příběh.


Bohuslav Kramoliš