MALÁ ZPRÁVA Z VELKÉHO KOPCE
Kyrgyzstán, Pik Lenina - 08/2016

Měla to být akce roku. Akce roku, které předcházela i téměř roční příprava, počínaje fyzickým tréninkem, nákupem chybějícího vybavení, přes internetové shánění a ladění týmu, až po zdlouhavý a komplikovaný nákup letenek, vyřizování permitu do kyrgyzského pohraničí, ubytování v Oši, domlouvání transportu pod kopec či nákup plynových bombiček. Vše na dálku, přes maily a telefonáty až do dalekého Kyrgyzstánu. Ovšem nic nového, na co bych z předchozích akcí nebyl zvyklý. Není ale každý den posvícení, řekla by má babička. A tak se s prominutím sralo skoro vše pěkně od začátku, počínaje už zmíněným nákupem letenek. :)

Ale abych nebyl hned od startu negativní, musím vyzdvihnout, že se nám na akci podařilo vůbec poprvé sehnat sponzory, kteří nás podpořili nemalými materiálními prostředky. Firma HUSKY nás velkoryse obdarovala dvěma stany a batohem Ranis 70, od BRYNJE OF NORWAY jsme každý dostali sadu fukčního trička, rukavic a ponožek z poctivé merino vlny, HIGH POINT nás potěšil příspěvkem na nové kalhoty Protector Pants, JUREK mi udělal radost příspěvkem na nové tropiko pro můj stan Dome 2 KM  a konečně i má zaměstnávající firma EPIGON, která přispěla na drobné horolezecké vybavení a sněžné kotvy pro všechny stany, ale především mi dala tří týdenní volno, bez kterého bych se v Kyrgyzstánu nějak neobešel. :) Za to vše zpětně ještě jednou všem zainteresovaným moc děkujeme.

Pik Lenina je s výškou 7134 metrů nad mořem nejvyšší vrchol Zaalajského hřbetu. Leží na hranici mezi Tádžikistánem a Kyrgyzstánem a v obou zemích je druhým nejvyšším vrcholem.


Jak to člověka napadne, vydat se na sedmitisícový vršek? Nejspíš to byla potřeba sám sobě si něco dokázat, otestovat hranice svých možností a touha po novém dobrodružství spojená v jeden celek. A tak se to nějak semlelo a jednoho dne dopoledne stojíme společně s Daliborem, Tomášem a Jirkou, s třicetikilovými bágly na zádech v Praze na letišti. Nálada je výborná, letíme přece na výlet!


Vítejte ve městě OŠ!

Hurá, letadlo nespadlo, bagáž přijela! Obzvlášť, nebo spíš pouze z toho druhého mám během cestování opravdu strach. Taková zatoulaná krosna přináší neuvěřitelné komplikace, párkrát jsem to už zažil a není o co stát. Na pasové kontrole si nás pletou s Čečenci a chtějí po nás vízum. Smějeme se a tvrdíme, že jsme Češi. Vychází to! Pouští nás do Kyrgyzstánu. Venku prší, do města daleko. Nediskutujeme a bereme ohavnou cenu prvního taxikáře. Jsme tu brzy. Nonstop kavárna ICE Cafe působí nad ránem sice trochu ospale, ale jinak docela přívětivě. Čaj zahřeje, Free WiFi zkrátí čekání. Po sedmé ranní volám na předem domluvené ubytování a ejhle. Prý s námi nepočítají, protože už mají obsazeno. Asi pro ně jedna noc, kterou chceme zůstat ve městě, není dostatečný byznys. Banalita! Po deseti minutách surfování na Booking.com a jednom telefonátu domlouváme taxi a přejíždíme do nedalekého hotelu Salam. Paráda! Hned vedle je restaurace a pod hotelem samoobsluha.

Trochu dospíme probdělou noc a odpoledne jedeme vyzvednout plynové kartuše k Imenžonovi. Imenžon Machmudov je maník, který zajištuje servis pro agenturu Dostuck, ale taky pro individuální horolezce. U něj máme domluvenou i dopravu do základního tábora Ačik-Taš. Vše neuvěřitelně klape.

V údolí Ačik-Taš funguje přes letní sezónu několik agentur, které zde pro své klienty zřizují základní tábory. My využíváme služeb agentury ITMC, jejíž base camp sice nepatří mezi největší, ale právě díky tomu je zde relativní pohoda a klid.


Základní tábor Ačik-Taš

Následujícího rána čeká auto před hotelem v domluvenou hodinu. V prostorné dodávce se ve čtyřech lidech cítíme jako králové. Jakmile se vymotáme z města, krajina se rázem mění a cesta patřičně odsejpá. Pouze motor za jízdy občas vysadí, šofér ho však vždy ihned nahodí. Nevěřícně na sebe pokukujeme a doufáme, že dojedeme. Když ale začneme stoupat průsmykem Taldyk k Sary-Taš, auto zcela kolabuje. Paráda. V místě, kde není ani mobilní signál! Řidič se půlhodiny vrtá v motoru, pak se na couváka otočí a samovolně sjíždí pod hřeben zachytit pár vln. Daří se, z Oše vyráží náhradní auto. Do údolí Ačik-Taš přijíždíme s velkým zpožděním, avšak stále ještě za světla. Permit na kopec, který jsme si měli vyzvednout v táboře ITMC tam ale není. Neřešíme to, máme jeho kopii. Zjišťujeme ceny v sousedním base campu, nakonec zůstáváme v malém ITMC.

Ráno vyrážíme poprvé do terénu. Pro základní aklimatizaci volíme oblíbený výstup k vrcholu Pik Petrovského. Pastevec, kterého cestou potkáváme, nám radí jednodušší cestu traversem. V sedýlku kousek pod vrcholem se napojujeme na hřeben a bez větších problému dosahujeme výšky 4400m. Výše už to je na mačky a cepín, které sebou nemáme, a tak to pro dnešek otáčíme nazpátek. Cestou zpět se začínají projevovat první problémy z místní nekvalitní vody, ale s hesly: "Kdo chvíli sral, již sere opodál." a "Hlavně si neposrat kšandy! Copak kšandy, ale spacák!", klesáme s humorem po hřebínku k base campu.

Z výstupu na Pik Petrovského - 4 825 m n.m.


Agentury fungující pod Leninem zajišťují pro svou klientelu široký servis, za který si samozřejmě nechají řádně zaplatit. I my se nejdříve ptáme na možnost zajištění vývozu bagáže do táboru C1 u ITMC, v jejímž táboře po příjezdu zevlíme, ale tři dolary za jeden kilogram nákladu se nám zdá být až sakra moc. Ptáme se i koňáků, kteří sídlí ihned vedle base campu. Chtějí 2 dolary. I to se nám zdá vcelku dost. Cestou z Pik Petrovského se proto zastavujeme u pastevců a bez problému se domlouváme na 1 dolaru za kilo bagáže.

Druhý den se podle plánu chceme přesunout do táboru C1. Tomovi ale není úplně dobře. Po dohodě zůstáváme další noc v BC. Tom si dává odpočinkový den a já s Daliborem a Jirkou vyrážíme na další aklimatizační túru, tentokráte do Sedla Poutníků - 4 250 m. Stoupáme pozvolna údolím Ačik-Taš, kde svišti se to jen sviští a všudypřítomné výhonky divoké cibule dostávají rozlehlé dolině oprávněně jména Cibulová louka. Z kopečku nad sedlem pozorujeme údolím stékající Leninův ledovec, za ním se do nebes rvoucí sněhem pokrytý, skalnatý masív Pamíru, ostré polední slunce do této nádherné mosaiky vrhá skrze občasné mraky dlouhé stíny a nám je fajn. Střevní problémy u některých jedinců sice pokračují, proto pro zlehčení situace vymýšlíme nové heslo: "Hlavně nemalovat hovna na zeď". Odpoledne se koupeme ve sluncem vyhřátém potůčku pod base campem, a abychom se ráno nezdržovali dlouhým balením, domlouváme na poslední noc v BC agenturní stany. Když zjišťujeme, jaké je v nich pohodlí, litujeme, že v nich nespíme od začátku pobytu.

U místních pastevců domlouváme vývoz bagáže do táboru C1. Přišlo i na pohoštění tradičními kyrgyzskými produkty.


Cesta do C1

V ujednanou hodinu přijíždí pastevec se synem a dvěma koňmi k našemu táboru. Jakmile je ale spatří sousedící koňáci, tak ti spustí takový povyk, až je mi z nich zle. Byznys a závist, to je oč tu běží, tohle už nejsou vymoženosti pouze západního světa. Koňáci si jdou postěžovat k náčelníkovi base campu Voloďovi a nadávají nám, že to je jejich teritorium a jejich byznys. Vynášíme veškerou bagáž před BC a ohrazuji se, že je pouze na nás za jakou cenu a s kým si vývoz domluvíme. Bohužel pastevec pod nátlakem vyčůraných koňáků couvá a přistupuje na jejich kompromis, že polovinu bagáže odvezou oni, druhou on a za vývoz se šábnou fifty fifty. Dodnes si myslím, že ti vychcánci toho pastevce okradli a je mi líto, že jsme tehdy nebyli důraznější a neposlali ty koňáky tam, kam patří. 

Cestu do sedla Poutníků už známe, šlapeme rychle. Za sedlem traversujeme suťovitou stezkou podél ledovce, místy se podivujeme, jak tady můžou jezdit na koních. Po příchodu do C1, nám sympatický náčelník táboru Artur podává čaj, tentokráte bez váhání domlouváme agenturní stany. Jsou sice o něco menší než v BC, stále ale dostatečně prostorné.

Postup po Leninovém ledovci vyžaduje jištění v lanovém družstvu.


V táboru C1 najdete i jurtu, která slouží jako společenská místnost a jídelna dohromady.


Nespí se mi ale dobře, ráno jsem slabý jako čaj. Právě proto se při první aklimatizační vynášce materiálu docela trápím. Z původně plánovaných 5 000 m, dosahujeme kolem druhé hodiny odpolední výšky 4 900 m, kde matroš zakopáváme a sestupujeme zpět do C1. Problémy s aklimatizací u Toma stále přetrvávají, chlapsky se proto rozhoduje dál nepokračovat. Zůstáváme tři.


Good bye Lenin!

Druhý den se už cítím dobře, slabost však naopak doléhá na Dáju. Přemýšlíme, jestli se o C2 dnes vůbec pokoušet, nakonec přesto vyrážíme. Tempo po ledovci však není, bůh ví jaké, Jirka se proto v nejprudší části výstupu z lana odvazuje. Dája i já protestujeme. Vzniká první rozkol v týmu. Nad serakem se Jirka do lanového družstva opět připojuje. Ve výšce 4 900 m vyhrabáváme věci původně určené pro čtyřčlenný tým. Jelikož se cítím dobře a mám velký batoh, beru největší část nákladu včetně stanu. Jirka má nejmenší batoh, takže na mě zůstává lopata i lano, na kterém už Jirka dále nechce jít. Zde započal konec celé výpravy. Jirka nám vzápětí utíká, já s těžkou krosnou nechci příliš zastavovat, abych zbytečně neunavoval záda, Dája zůstává pozadu. Náš tým se trhá, až ani jeden na druhého nevidíme. Vím, že je to špatně.

Tábor C2 se nachází ve výšce 5 380 m.


Spěchám, abych do C2 dorazil co nejdříve, uvařil čaj a vrátil se pro Dáju. Nad posledními trhlinami potkávám Jirku, který se už za námi vrací. Posílám ho za Dájou. Sám pokračuji do C2 postavit stan. Do táboru přicházím totálně vyřízený. Začíná sněžit. V nejvyšším možném tempu kopu plošiny pro oba stany, vařič mi nejde nastartovat. Mezitím se na horizontu zjevuje Jirka s Dájou. Od sousedících Rusů vyžebrám půl termosky čaje a jdu jim naproti. Jsme všichni v C2, náš tým ale dostává nevratné trhliny. Když nám večer navíc Jirka sdělí, že nechce podle původního plánu aklimatizačně sestupovat do C1, je téměř hotovo. Dája se z pochopitelných důvodů rozhoduje nepokračovat, já trvám na aklimatizačním sestupu.

Ráno se však na sestup vůbec necítím. Celková únava organismu a pomalá regenerace způsobená výškou dokonaly své. Domlouváme se s Dájou, který je už naopak fit, na odpočinkovém dni v C2. Během dne přichází do táboru další skupina Čechů, se kterými se Jirka domlouvá na společném postupu. Je na dobro rozhodnuto. I kdybych v C1 našel sílu pokračovat, zůstávám sám. Následující den bouráme tábor, rozdáváme pracně vynesené jídlo a plynové bombičky a sestupujeme do C1. Náš výstup na Pik Lenina je tímto zakončen. Nicméně nebrečíme. Dva volné týdny do odletu našeho letadla využíváme k cestování a poznávání krajin kyrgyzských. A že je co poznávat. ;)

Při návratu z C1 do základního táboru.


No a mé dojmy z celé akce? Uvědomil jsem si, že když člověk chce něco moc za každou cenu, většinou to nedopadne. Na druhou stranu, když nechce nic a o nic se nesnaží, nedosáhne toho určitě. Zdravá snaha je nutná, ale tlačit na pilu cenu nemá... Když jsem údolí Ačik-Taš zklamaně opouštěl, slíbil jsem si, že se zde vrátím. Co myslíte, povede se?


Bohuslav Kramoliš

Výpravu materiálně podpořili: