KAVKAZSKÝ DENÍK
Rusko - 07/2015

Myšlenka výpravy na Centrální Kavkaz se stratovulkánem Elbrus se mi v hlavě zrodila už začátkem roku 2014. Když se ale tenkrát z jara ozval jeden známý s tím, že organizuje výpravu na jiný, neméně zajímavý kopeček, neváhal jsem. Mé kroky tenkrát vedly na Damavand v Íránu. Rok se s rokem sešel a přišel čas oprášit staré plány. Formou tohoto deníku můžete naše aktivity sledovat den po dni.

Hlavní kavkazské pásmo (Velký Kavkaz) se táhne v délce asi 1200 km mezi Černým a Kaspickým mořem a rozpíná se na ploše okolo 190 tisíc km2. Zasahuje přitom do území několika států - Gruzie, Ázerbájdžánu a Ruské federace s množstvím autonomních republik. Řada jeho vrcholů přesahuje pětitisícovou hranici a nad čtyři tisíce se jich tyčí více než dvě sta. Nejvyšším kavkazským vrcholem je vyhaslý vulkán Elbrus (5 642 m).


Cesta z města

1.den

Jízda vlakem do naší stověžaté matičky ubíhá poměrně nezáživně. Internet stávkuje, pivo z našich zásob došlo už někde u České Třebové, a tak nějak z nudy začínáme diskutovat o hygienických návycích na vícedenních trecích. Postarší paní sedící s námi v kupé se ani nesnaží skrýt svůj údiv a potutelný smích. Slitovává se a daruje jednomu z nás vlhčený ubrousek, který dostala k sendviči. By mne zajímalo, co si o nás myslí... V Praze na hlaváku kupuji v papírnictví první a doufám i poslední zapomenutou věc, vlajku ČR.

Před odletem chceme ještě něco českého zakousnout, očekáváme poctivý, chutný oběd. Ve finále to je spíše příprava na improvizovanou stravu, kterou budeme následujících čtrnáct dní snášet. Let z Prahy má asi hodinu zpoždění. No nevadí, konejšíme se navzájem, alespoň nebudeme v Istanbulu dlouho čekat na přestup. Omyl, i přípoj do Minerálních Vod má téměř dvouhodinové zpoždění. Pro zkrácení času jdeme v istanbulské letištní hale na pivko. Čtyři deci Efesu za 160 kaček chutnají neuvěřitelně dlouho...těšíme se na Rusko.

2.den

Do Minerálních Vod přilétáme nad ránem. Štěstěna se na nás konečně usmála. Přiletěly i naše krosny a po vypsání imigrační karty se rychle dostáváme přes pasovou a celní kontrolu. Ihned za bránou letištní haly se na nás sesypou hordy taxikářů, nabízející odvoz až pod Elbrus. To prozatím ale nemáme v plánu. Odcházíme pěšky z letiště a taxikáři nechápavě kroutí hlavou. Náš plán ulehnout na nějakém klidném koutku za městem se však záhy zbortí jako domeček s karet.

Elbrus je nejvyšším vrcholem Kavkazu, ale i Ruska samotného. Nachází se v severozápadní části pohoří, v oblasti zvané Centrální Kavkaz. Vulkanický masív Elbrusu má dva vrcholy, západní a vyšší - 5 642 m a východní - 5 621 m. Svahy sopky jsou pokryté ledovci o celkové ploše 138 km².


Ujdeme tak sotva kilometr, když nás u křižovatky před dálnicí dojíždí policejní auto. Prý co že tu tak v noci děláme a proč nejedeme taxíkem. Vysvětluji, že už máme transport domluven a tvrdím, že se chceme pouze dostat do Minerálních Vod. Okolo jedoucí taxík vytuší příležitost a policista s ním ihned domlouvá odvoz. Trochu nechtěně se tedy soukáme do auta, řidič ledabyle láduje naše krosny do kufru, který posléze nejde ani zavřít a odváží nás do města. Jelikož ale máme ještě spoustu času, než nám otevřou obchody, zalézáme za nejbližší hypermarket, kde na karimatkách podřimujeme.

Neuplyne ani hodina, přichází ostraha a vyhazuje nás z areálu. Trochu nasraně přejdeme pár metrů za plot a uléháme znovu. Po pár hodinkách bezvýznamného spánku hypermarket konečně otevírá a my se natěšeně vydáváme do víru nákupních orgií. Chci si na dvouhodinovou cestu koupit do auta pivko. Dívčina na pokladně mi ho ale odmítá prodat. Ptám se jí proč, zase tak hrozně po probdělé noci snad nevypadám, myslím si v duchu. Pán v řadě za mnou se začne usmívat a slečna mi vysvětluje, že není ještě 10 hodin, a že do té doby je prodej alkoholu zakázán. Inu, v Rusku asi ví, co dělají.

Dohodnutý transport do vesnice Elbrus přijíždí na čas. O půl desáté opouštíme útroby hypermarketu s napráskanými igelitkami a po krátké konverzaci s řidičem se konečně vydáváme vstříc ruskému národnímu parku Prielbrusie. Cestou začíná pršet, náš šofér se ale činí. Bystře míjí protijedoucí vozy při předjíždění, policejní hlídky na křižovatkách a v četných zatáčkách údolí řeky Baksan i po cestě se volně potulující kravky. Za řidičovy zvednuté levice projíždíme bez problému i vojenským checkpointem s kalašnikovy ověnčenými vojáky a kulometem zdobeným obrněným transportérem.

Zemní pyramidy v dolině Irik vznikají dešťovou erozí méně zpevněných usazených hornin.


Kolem poledne přijíždíme do dnešního cíle, táboru Saklya ve vesnici Elbrus. Areál táboru a stejnojmenného hotelu je rozprostřen na konci vesnice v rozlehlém borovém háji. Rychle se s pomocí piva adaptujeme a domlouváme nocleh v kempu za hotelem. Počasí je jako na houpačce. Sem tam svítí sluníčko, chvílemi prší a tak zalézáme do zahradního altánu, který uzurpátorsky zabíráme na dnešní noc pro sebe.


Národní park Prielbrusie

3.den

Ráno se probouzíme před sedmou a nesměle opouštíme teplo vyhřátých spacáků. Po snídani začínáme balit věci, ty nepotřebné ukládáme do úschovny a kolem půl deváté vyrážíme směrem k vesnici Elbrus. Čeká nás třídenní aklimatizační trek údolím Irik přes sedlo Irikčat, ledovcové plato Džikiugankez a dolinou Subaši k jezeru Syltran.

Pohled dolinou Irik na hlavní kavkazský hřeben.


Zhruba v polovině vesnice odbočujeme směrem k ústí doliny Irik a kamenitou stezkou stáčící se kolem posledních chalup, šplháme serpentinami vzhůru do řekou rozervaného údolí. Stoupání je na ranní protažení docela výživné, lepší rozcvičku si snad ani nemůžeme přát. Po chvíli se doplazíme na levý břeh hluboké rokliny, ze které se naskýtá pěkný výhled na celou vesnici a na druhé straně údolí Baksan, část hraničního hřebene s Gruzií.

Stezka se vzápětí začíná rozvětvovat na několik cestiček. My si vybíráme samozřejmě tu špatnou, a co nevidět končíme u půdního sesuvu. Škrábeme se vytrvale svahem a před námi se z lesa začínají vynořovat takzvané zemní pyramidy, jehlanovité útvary vytvořené erozí nezpevněného podloží. Za pyramidami se terén náhle srovnává a pěšina dále vede již pohodlně v příjemném stínu borového háje. Šlape se nám skvěle, nálada je výborná.

Soutok řek Irik a Irikčat v zadní části doliny Irik, která je považována za jednu z nejkrásnějších v celém Prielbrusí.


Na mýtině nad pasteveckou salaší chvíli odpočíváme. Údolí se čím dál více zařezává do mohutných hor Kavkazu a tato scenérie se mi nevratně vrývá do paměti. Mé nadšení ale v tu chvíli trochu krotí bouřkový mrak, vykukujíc na nás zpoza skalnaté hradby hor. Začíná pršet. Schováváme se do lesíku na břehu řeky, kde zalezlí pod ponči přečkáváme bouřku. U soutoku říček Irik a Irikčat opět nabíráme výškové metry. Stoupáme do visutého zeleného údolí Irikčat.

Rozlehlé travnaté dno doliny okupuje početné stádo ovcí. Po naší pravici se k nebi pyšně tyčí vrcholy Irikčat a Pik Sovětský Vojín, v dáli před námi se opatrně rýsuje zaledněné sedlo Irikčat. Opět drobně prší. Rychle postupujeme proti proudu říčky, občas přeskakujeme její menší přítoky. Šlapeme docela v předstihu, proto plánované tábořiště na konci údolí pouze mineme a vydáváme se dál k ledovci. Před námi je závěrečné stoupání. Mužíci nás spolehlivě provádějí kamenným labyrintem a na finále zdoláváme první sněhový splaz.

Sedlo Irikčat (3 667m) se stejnojmenným ledovcem.


Tábor zakládáme na travnatém břehu říčky. Po večeři se rychle smívá a ochlazuje, brzy zalézáme do spacáků. O půlnoci mne budí bouřka. Blesky prosvěcují stan a proudy deště bubnují do plachty. Déšť postupně přechází ve sněžení a já opět upadám do spánku. Ve tři ráno jsem vzhůru znovu. Konstrukce stanu je prohnutá, plachta mi leží na tváři a dusí mě. Má návětrná strana stanu se zmítá pod náporem sněhové vánice. Odtlačím sníh z plachty a snažím se přidržovat třesoucí se konstrukci stanu. Přemýšlím, jestli mám jít ven zkontrolovat jeho ukotvení. Nechce se mi do toho běsu. Roztahuji své trekové hole a podepírám plachtu v neinkriminovanějších bodech. Funguje to. Konečně usínám.

4.den

Ráno nás budí nádherný východ slunce. Naše radost však nemá dlouhého trvání. Stihneme tak akorát posnídat, vysušit stan a sbalit se. S prvními kroky směřující k sedlu se zvedá vítr a začínají padat první kapky deště. Ten naštěstí netrvá dlouho. Jak stoupáme výš, déšť přechází ve slabé sněžení, zato vítr prudce zesiluje. Ledovec obcházíme po jeho pravé straně. Chodníček vedoucí přes sněhový splaz, se ale náhle ztrácí pod novou vrstvou sněhu. Nasazujeme si návleky a postupně se střídáme v prošlapávání stopy. Konečný výstup do sedla probíhá zřetelnou stezkou v suťovisku za výrazné podpory větru v zádech.

Jsme v sedle. Pod námi se rozprostírá široká pláň ledovcového plata Džikiugankez. Za příznivého počasí lze ze sedla spatřit i východní vrchol Elbrusu, my jsme víceméně rádi za to plato. Po krátké pauze v závětří kamenného bivaku se navazujeme na lano a klesáme na ledovec. Sestup je to krátký a zábavný. Pod nově napadaným sněhem téměř ihned ztrácíme stopu, nezbývá nic jiného, než jít svou vlastní cestou.

Sněhem pokrytá horní část doliny Subaši.


Po plochém dnu plata pokračujeme obdobným způsobem směrem k sedlu Čatkara. Následující výstup do sedla je sice krátký, ale docela prudký a napadaný sníh v suťové stěně na mě působí až "lavinoidně". Držíme se podél levého okraje sněhového splazu a nemít mačky a cepín bylo by to určitě zajímavé. V sedle sundáváme výstroj a chvíli odpočíváme. Opět je to tady jako na větrné hůrce, vzduchem poletuje drobný sníh. Proto dlouho nevysedáváme a dáváme se na sestup do doliny Subaši.

Zpočátku kloužeme po sněžných polích, občas se ukáže suťovisko a místy dokonce i stezka značená mužíky, ztrácející se vzápětí znovu pod sněhem. Vytrvale klesáme dolinou a s posledním sněhovým splazem se na dně údolí rodí říčka Subaši, která s každým následujícím z četných přítoků stékajících z okolních hřebenů hor rychle nabírá na síle. Sníh doposud poletující vzduchem se proměňuje v déšť, burcujíc nás posléze k dalšímu výkonu. Rychlým postupem se tak hrneme vstříc soutoku řek Subaši a Mkjara v horní části údolí Kyrtyk, kde plánujeme tábor pro tento den. Po dlouhých kilometrech nám k závěru dne posvítí dokonce i sluníčko, a tak nám téměř nevadí, že jediné vhodné místo pro táboření musíme sdílet se stádem býků.

Jezero Syltran (Syltrankël) ležící ve výšce 3 186 m je jedním z mála ledovcových jezer, které můžete v oblasti Centrálního Kavkazu navštívit. Plocha jezera asi 10 hektarů.


5.den

I když v noci již tradičně prší, ráno nás ze stanu tahá slunce. Po snídani balíme tábor a vydáváme se proti dravému proudu řeky Mkjara. Tu musíme překonat v místě, kde se rozčleňuje na několik menších potoků. Ve snaze dostat se na druhou stranu údolí suchou nohou, skáčeme různě po kamenech a ze břehu na břeh. Zdárně překonáváme tuto atrakci a pomalu šlapeme vzhůru, k visuté dolině říčky Mukal. Cestou dobíráme čistou vodu, které bylo mezi býky u řeky poskromnu. Za nedlouho se ocitáme na prahu doliny, kde podél břehu divoké bystřiny svižně vykračujeme k vzdálenému sedlu Syltran.

Asi v polovině údolí nás však v rychlém postupu zastavuje vydatný levostranný přítok stékající ze zasněženého horského hřebene. Vypadá to, že tentokráte už tak jednoduše neprojdeme. Po chvíli hledání průchodné cesty to vzdáváme, boty jdou dolů a jde se brodit. Ledová voda nás jako žiletky řeže do nohou a z ranní apatie dokonale probírá ty, co ještě zcela neprocitli. Na druhý břeh se bez větší psychické újmy dostáváme v plném počtu.

Sedlo Syltran (3 441 m) vypadá z úpatí na konci doliny docela nevinně a blízko. Myslíme si to, ještě když při chvilce na tatranku zvažujeme výstupovou trasu po sněžném poli. Zdání klame. Možná tím, že je po celou dobu výstupu horizont sedla na dohled, zdá se být cesta do něj nekonečná. Nahoře jsme ale za naši námahu odměněni nádhernými výhledy na honosné štíty vrcholů Irikčat, Subaši a Čatkara, za kterými lze v dáli vytušit východní svah Elbrusu. Přecházíme přes rozlehlé, ploché sedlo a na jižní straně nás čeká pohled ještě pohádkovější, překrásné ledovcové jezero Syltran. Nadšeně klesáme k plesu, u kterého chvíli relaxujeme a fotíme se.

Klid a ticho plné pohody narušuje pouze zvuk tekoucí vody, divoké pobřeží, barevné květiny v trhlinách skal, ledovce plovoucí na hladině a blízkost zasněžených vrcholků hor, dávají tomuto místu mocné kouzlo. Ne vše ale vypadá tak růžově, jak se na první pohled zdá. Krátká procházka po břehu jezera odkrývá stopy návštěvníků, kteří až přespříliš věří v samočistící schopnost přírody. Bohužel, i takoví "milovníci hor" se najdou.

Vodopád Děviči kosy (Dívčí copánky) stéká v nadmořské výšce 2 800 m po čedičové skále jižního svahu vrcholu Pik Terskol. Jeho výška je asi 30 metrů, šířka v dolní části asi 15.


Říčka vytékající z lůna jezera mizí v hlubokém kaňonu a my se spolu s ní dlouhým, několika hodinovým sestupem pozvolna propadáme na dno baksanského údolí, až do vesnice Věrchnyj Baksan. Na hlavní silnici za mostem přes řeku chvíli stopujeme a navečer si již užíváme výdobytků civilizace v našem domácím kempu Saklya. Abychom nevyšli ze cviku, během noci nás v altánku překvapuje silný déšť. Děravá střecha a nekryté stěny nám na pohodlí příliš nepřidávají. V rychlosti s donucením stavíme stany, abychom sebe i výbavu uchránili před totálním promočením.


Vzhůru k ledu

6.den

Dnešní den je ve znamení příprav. Vstáváme na pohodu, po snídani pereme jeté svršky z předchozích dní, a jelikož od rána svítí sluníčko, začínáme věřit tomu, že nám i uschnou. Dopoledne se jen tak flákáme po kempu a přijde chvilka i na partičku karet. Po obědě z nabídky místní restaurace si jako na pionýrském táboře ordinujeme polední klid. Hodinku se poválíme a odpoledne se jedeme projet busem do nedaleké vesnice Terskol, kde dokupujeme zásoby a plynové kartuše. Projdeme se vesnicí, zkoukneme zítřejší nástupní trasu a pokocháme se pohledy na zasněžený Čeget a majestátní Donguzorun. Večer přebalujeme kompletní výbavu a duševně se chystáme se na další akci.

7.den

Budíček v 6 hodin probouzí ty, co ještě spí, balíme poslední věci, snídáme. Před osmou odkládáme do úschovny nepotřebné věci a vyrážíme. Jelikož se nechceme zdržovat čekáním na bus, zkoušíme stopovat a během chvilky se už cpeme do postarší Lady Nivy. Po ostré a hlučné jízdě ve stísněném interiéru vozu vysedáme za nedlouho v Terskolu a okamžitě se dáváme na pochod. Za značné podpory sluníčka v zádech stoupáme štěrkovou cestou směrem k observatoři Pik Terskol - Novyj Krugozor. Ihned za první zatáčkou se ale cesta naštěstí schovává do milosrdného stínu stromoví. Alespoň na chvíli. Jak se klikatíme svahem vzhůru, stromů rychle ubývá.

Mezinárodní astronomická observatoř Pik Terskol byla založena v roce 1980 Národní akademií věd Ukrajiny. Díky mezinárodní spolupráci s Ruskou akademií věd je zde od roku 1996 nainstalován RCC Telescope Zeiss 2000 s průměrem objektivu 2 metry, který je druhý největší v Ruské federaci.


Je nádherný slunečný den, na obloze téměř vymeteno. Vytrvale postupujeme pohodlnou štěrkovkou a občasně se nabíjíme zpětnými pohledy na zasněžené vrcholky hlavního kavkazského hřebene. Pod námi se rozprostírá zadní část baksanské doliny s turistickým střediskem Azau. Bez problému zvládáme i povinnou přestávku u vodopádu Děviči kosy a za zatáčkou nad vodopádem se nám poprvé ukazují oba zaledněné vrcholy mohutného Elbrusu. Kolem observatoře pouze procházíme a po hřebínku za ní se rychle dostáváme na travnatou plošinu. Zde se na chvíli zastavujeme a užíváme si nádherné výhledy do hluboké doliny Terskol se stejnojmenným ledovcem a na okolní vysoké hradby členitých hor.

Po malé pauze opět nabíráme výšku. Rveme se vzhůru kamenitou stezkou napříč svahem a za zády necháváme ležet areál hvězdárny. Ve výšce 3 381 metrů tiše míjíme pozůstatky horolezecké základny Piket No105 a nedaleký památník 214. jezdeckého pluku, hájícího v těchto místech během 2. světové války přístupy k Elbrusu. Na širokém skalním hřebenu jsou stále patrná střelecká stanoviště a zbytky opevnění. Před námi se zvedá poslední úsek naší dnešní pouti. Doposud široká cesta vybudovaná v roce 1938 pro stavbu chaty Prijut 11, pomalu přechází v úzký chodník, sem tam se ztrácející pod sněhovým splazem, nebo kamenným sesuvem. Obcházíme velké žulové bloky, přecházíme přes strmé sněhové pole a pomalu se blížíme do dnešního cíle.

První výškový tábor stavíme u bývalé výzkumné stanice Ledovaja Baza, ležící na suťové vyvýšenině při úpatí ledovců Garabaši a Terskol ve výšce 3 683 m. Jinak nádhernou okolní krajinu hyzdí několik polorozpadlých budov a spousty povalujícího se rozličného odpadu. Je poměrně větrno, proto využíváme starých plechů a s pomocí kamenů stavíme kolem stanů improvizované závětří. Slunce neúprosně zapadá za obrovský masiv Elbrusu a s padajícím stínem se rychle ochlazuje. Po večeři ještě stihneme z nedalekého pahorku vizuálně prozkoumat cestu přes ledovec a taktéž brzy upadáme do pohodlí našich spacáků.

Od bývalé výzkumné stanice Ledovaja Baza postupujeme přes ledovec Garabaši.


8.den

V noci nám stanem lomcuje vítr, ráno se probouzíme do nádherného, prosluněného dne. Čeká nás etapa, která sice není nejdelší, avšak je o to zábavnější. Po všech ranních nezbytnostech a různých fyzických úkonech bouráme tábor a vyrážíme na ledovec. Jeho obnažené čelo je možná trochu strmější, mačky nás na něm ale bez problému fixují. Horní, zasněžená část v nás však příliš důvěry nevzbuzuje. Jdu první. Bořím se po kolena v závěji a ob krok zkouším cepínem pevnost podloží. Vypadá to slušně. Ujdeme sotva pár desítek metrů a násada mého cepínu mizí někde hluboko pod vrstvou sněhu. Před námi je trhlina.

Tvářím se jako že nic, natahuji ruku a zarážím cepín o kus dál. Paráda, zásah do pevného. Dlouhým krokem překonávám tuto drobnou nástrahu a doufám, že jich na nás nebude pod sněhovou peřinou čekat více. Za krátko se ale ledovec srovnává a sněhu rychle ubývá, až je ho sotva po kotníky. Časem se dokonce objevují i pozůstatky prošlápnuté stopy, kterou následujeme. Po placatém ledovci postupujeme rychle. Sem tam zastavíme, odpočíváme a kocháme se výhledy. Sluníčkem nasvícené bílé homole Elbrusu ostře kontrastují se zcela jasnou tmavomodrou oblohou. Úchvatná scenérie. Za dvě hodiny přicházíme na frekventovanou jižní výstupovou trasu.

Druhý výškový tábor na stanici Elbrusské vysokohorské služby.


Motáme lano a svahem pokračujeme k dalšímu plánovanému tábořišti, rozprostírající se na skaliskách naproti bývalé horské chatě Prijut 11 ve výšce 4 100 m. Od horní stanice lanovky Mir je cesta proježděná a zřetelná, ale nepříjemná. Až do 5 100 metrů se nechávají rolbou vozit někteří turisté, ve snaze dosáhnout co nejjednodušeji vrcholu. V hlubokém, rozježděném firmu se však zrovna moc dobře nešlape, nejprudší část svahu proto obcházíme malou oklikou. Za nedlouho již mezi skalkami hledáme vhodná místa pro naše stany. Máme štěstí. Pro druhý výškový tábor dostáváme od pánů z Horské služby svolení využít závětrných zákoutí mezi jejich boudami. Dokonce nám nabízejí možnost použít jednu z nich, čehož samozřejmě rádi zneužíváme jako kuchyň, denní místnost a šatnu.

Rychle se zabydlujeme a po odpoledním čaji se vydáváme na aklimatizační výstup k Pastuchovým kamenům. Bez těžkých krosen se nám stoupá lehce, trochu hůře se už ale dýchá. Na normálce (jižní výstupová trasa) to žije. Potkáváme jednotlivé horolezce vracející se z vrcholu, postaršího pána trmácejícího se s velkou krosnou aklimatizovat na bivak nad "Pastušky", i celé výpravy turistů klikatících se za sebou vzhůru svahem jako dlouhý had. Pastuchových skal (4 700 m) dosahujeme zhruba po dvou hodinách výstupu. Sedáme na kameny, popíjíme čaj a užíváme si jasného počasí a nádherných výhledů do hlubin pod námi. Po chvíli odpočinku sestupujeme zpět do táboru. K večeru roztápíme sníh a připravujeme do termosek čaj, ať se ráno nemusíme zdržovat vařením. Zítra jdeme do akce.

Pohled od Pastuchových skal (4 700 m) do údolí Baksan a na hlavní kavkazský hřeben, jenž rozděluje oblast Kavkazu na Předkavkazsko na severu a Zakavkazsko na jihu.


9.den

V noci zase pěkně fouká, skoro vůbec nespím. Ve tři hodiny ráno nám rachotí budíky, ale při letmém pohledu ze stanu je jasné, že to hned tak brzy nahoru nepůjde. Venku zuří vichr a vrchol Elbrusu se halí do hustého oblaku. Zalézám zpět do spacáku a konečně na chvíli usínám. Po šesté hodině se vítr trochu uklidňuje. Vstáváme a dlouho debatujeme, jestli dnes vrchol vůbec pokoušet. Kolem sedmé se ale oblačnost téměř protrhává, a tak vyrážíme. Buď to půjde až nahoru, anebo to pojmeme jako další aklimatizační přípravu a o vrchol se pokusíme znovu zítra.

Bičováni větrem stoupáme pravidelnými serpentinami po rolbami rozježděném svahu vstříc východnímu vrcholu Elbrusu. Mraky se téměř nepřetržitě přelévají přes jeho špičku, pouze občas na nás nesměle vykoukne. Sluncem zalité baksanské údolí a vymetený hlavní kavkazský hřeben, nám ale při zpětném pohledu nabízí adekvátní kompenzaci. S přibývající výškou se naše tempo zpomaluje, vítr sílí a slunečního svitu ubývá. Na konečné zastávce ratraků vyvážející na kopec zámožnější turisty si dáváme krátkou pauzu. Dál vede pouze úzký chodník, kterým obcházíme východní vrchol. Cesta je zřetelná, prošlapaná od předchozích skupinek a je velmi dobře značená praporky.

Naše výprava na západním vrcholu Elbrusu - 5 642 m, 4. července 2015.


Asi po pěti hodinách výstupu přicházíme do sedla zvaného Sedlovina, ležící mezi západním a východním vrcholem Elbrusu. Je větrno, mlhavo, do ideálního počasí to má daleko. To nás ale nikterak neodrazuje a pouštíme se do závěrečného strmého výšvihu. Co dvacet nastoupaných kroků vždy střídavě odpočíváme, v exponovanějších partiích nám pomáhá fixní lano. Po prudkém vystoupání se ocitáme na plochém vrcholovém platu. Šlapeme dále podél tyčového značení, vrchol stále nevidíme. Je v mraku. Když náhle jako mávnutím kouzelného proutku se oblaka rozestupují a asi sto metrů před námi se zjevuje vrcholová pyramida. Nádherný pocit. V euforii zrychlujeme a za pár okamžiků již stojíme na nejvyšším vrcholu Velkého Kavkazu, podle některých geografů snad i Evropy.

Žádná velká slast to tady ale není. Poryvy větru s námi cloumají jako proslulý vichr z hor v divadle Járy Cimrmana, viditelnost je mizerná, spíše nijaká. Navzájem si gratulujeme a v rychlosti se fotíme. Dokonce si v tom fičáku ani nevzpomenu na vlajku, kterou jsem pro tento účel koupil v Praze a již mám sebou v batohu. Po několika minutách marného boje s větrem se dáváme na pozvolný návrat. Stejnou trasou sklouzáváme do sedla, kde v relativním závětří dopíjíme poslední zbytky čaje. Následuje zdlouhavý, vysilující sestup, který nám časem zpříjemňuje trhající se oblačnost a poslední výhledy do údolí. Po téměř deseti hodinách strávených na nohou se dostáváme zpět do táboru. Přichází velká chvíle, konečně z batohu vytahuji vlajku České republiky a slivovičkou zapíjíme úspěšný výstup. Mise splněna.

Mezi sestupovou trasou pod lanovkou a kamenitou vyvýšeninou Ledovaja baza se v údolí vrásní ledovec Garabaši.


10.den

Ráno opouštíme příjemné zázemí základny Horské služby a v rozbředlém sněhu kloužeme k horní stanici lanovky Garabaši. Cestou míjíme roztodivné ubikace vystavené z obrovských barelů a různých kontejnerů, ve kterých bych snad ani nechtěl být ubytován. S příchodem na přestupní stanici lanovek Mir sněhová pokrývka pomalu mizí, zato se objevují první bary a stánky se suvenýry. Je zde rušno. Z nitra lanovky vystupují hordy výletníků, v okolí panuje čilý stavební shon. Jižní svah Elbrusu již brzy zkrotí další kapacitní lanová dráha s novou sjezdovkou. Bez zdržování mizíme z tohoto hlučného místa a prašnou cestou padáme svahem o patro níž.

Sestup pod lanovkou je únavný. Nestabilní štěrk pod nohami občas ujíždí a máme co dělat, abychom sebou nepráskli na zadek. Bez pauzy procházíme i kolem další přestupní stanice Staryj Krugozor a v údolí pod námi lze již zahlédnout náš cíl, lyžařské a turistické středisko Azau. Opět se na nás usmívá štěstěna. Dolinou se rozléhá dunivý hřmot motoru a zanedlouho jsme dostiženi obrovským damprem Volvo, valícím se ze stavby. Řidič zastavuje a my bez váhání využíváme nabídky svezení. Hbitě skáčeme na plošinu vedle jeho kabiny a alespoň na chvíli dopřáváme nohám klid. I pán šofér má však své předpisy a v poslední zatáčce před střediskem nás bez skrupulí vyklápí. Závěrečných pár set metrů proto můžeme dojít vítězoslavně po svých.

Vyhládlí a žízniví usedáme do nejbližší restaurační zahrádky a objednáváme si šašlik, který zapíjíme pivem. Příjemná změna po třídenní konzumaci instantních nudlí a čaje. Jakmile trochu zklidníme své chutě, domlouváme dodávku a přejíždíme na naši základnu, do kempu Saklya. V brzkém odpoledni se už jen poflakujeme ve stínku posezení, hrajeme karty, popíjíme pivo a opatrně se připravujeme na večerní oslavu, která bude velkolepá.

Polyana Azau je známé a hojně navštěvované lyžařské středisko při úpatí Elbrusu. Nachází se asi tři kilometry od vesnice Terskol a je položené ve výšce 2 356 m.


11.den

Není mi úplně dobře. Do stanu pere ranní slunce, až v něm začíná být nepříjemně vedro. Lezu ven nadýchat se čerstvého vzduchu, vedle na lavičce stojí dvě rozpité lahve vodky. Pomalu si dohromady skládám střípky včerejšího večera, po chvíli toho raději zanechávám. Dneska ode mne žádný velký výkon nečekejte. Jedinou útěchou mi je, že jsme na tom všichni podobně. Někdo má báječný nápad, hrát karty o panáka zbylé vodky. Dnes bude bezva den.


Výlet na Čeget

12.den

Ustáli jsme to a dokonce i fungujeme! Máme poslední možnost užít si nějaké ty krásy Kavkazu, proto tentokráte neleníme. Vzhledem k předchozím náročným dnům ale volíme klidnější aktivitu, a to výlet lanovkou zakončený krátkým výšlapem na vyhlídkové místo vrcholu Čeget (3 461 m). Ranním busem se přibližujeme k vesnici Terskol, a však ještě před ní vystupujeme. Přecházíme řeku a po chvilce chůze se ocitáme v centru turistického střediska Čeget. Na rozlehlém prostranství je roztroušeno několik restaurací a hotelů, mnoho obchůdků se suvenýry a velké tržiště. Veškerou tuhle slávu si ale necháváme na později a bez zbytečného otálení míříme k nástupní stanici lanovky.

Na spodní točně nedaleké jednosedačky se tvoří krátká řada. Robustní, až industriálně archaicky vypadající strojovna vystřeluje za patřičného hluku vzhůru po laně jednoho pasažéra za druhým. Docela to "odsejpá", co nevidět přicházíme na řadu. S úsměvem a bezbolestně stoupáme k výšinám a postupně si vychutnáváme nádherné výhledy do doliny a okolní panoramata. Jedinou starostí nám jsou oblaka pozvolna maskující krajinu do mlžného závoje a... sakra. Stojíme. Nechtěnou zastávku využívám k focení všeho, co ještě nafotit lze. Z dlouhé chvíle zkoumám pohledy i nedalekou přestupní stanici lanovek Kafe Ai. Stále stojíme.

Středisko Čeget nabízí v zimní sezoně lyžařům a snowboardistům řadu technicky náročných svahů, v létě pak turistům výlet lanovkou na oblíbené vyhlídkové místo.


Mrak už zcela pohltil poslední zbytek Čegetu a já pomalu začínám vymýšlet plán záchrany. Napadají mě různé varianty. Ručkovat po laně k nejbližšímu sloupu...ten je ale daleko. Hodit na zem batoh a skočit za ním...je to přece jen dost vysoko. No asi by to dobře nedopadlo, usuzuji. Zbývá tedy pouze čekat. Sláva, jedeme! Sice do mlhy, ale jedeme. Už ani moc nepospícháme. Není kam, vždyť ani neprší. Abychom se trochu srovnali se vzniklým stresem, na přestupní stanici si ordinujeme rehabilitační pivní pauzu. V zázemí hospůdky trpělivě vyčkáváme, jestli se mraky náhodou nerozplynou. Bohužel máme smůlu.

Po pár pivech čekání vyrážíme na poslední etapu v mlze a pro jistotu začíná i pršet. Výstup na vrchol od konečné stanice lanovky proto vynecháváme a raději si užíváme pohodlí útulné a zajímavě vyzdobené čajovny. Její stěny jsou polepeny bankovkami různých měn, samozřejmě převažuje rubl. Neváháme a taktéž znehodnotíme pár českých korun. Alkohol tu nevedou, popíjíme čaj. Když déšť trochu polevuje, využíváme situace a sjíždíme po lanu zpět do civilizace. Vzniklou díru v časovém harmonogramu bez problému vyplňujeme nákupem suvenýrů ve zdejším "Elbruslandu".


Konec srandy

13.den

Ráno se probouzíme tak akorát, abychom se stihli trochu zkultivovat, něco sníst a narvat všechny věci do krosen tak, aby přežily transport domů. Loučíme se s majiteli kempu, po desáté hodině se ládujeme do přistaveného auta a smutně opouštíme tento nádherný kout Kavkazu. Cesta probíhá bez problémů. Silnici nám sice občas zatarasí živá barikáda v podobě stáda krav, vždy ale najdeme skulinku, kudy se protlačíme vpřed. Bez zastavení projíždíme i prvním checkpointem. Z okolní krajiny se pomalu vytrácejí vysoké štíty hor a první rozptýlení přichází až s dalším kontrolním stanovištěm, kde nám ozbrojená hlídka lustruje pasy. Do lázeňského města Mineralnye Vody přijíždíme po poledni.

I když odlétáme až druhý den nad ránem, jedeme přímo na letiště. V úschovně odkládáme bagáž a obratem se vracíme do centra. Jelikož jsme po zaplacení útraty v kempu a dalších výdajů úplně švorc, snažíme se vypátrat nějakou krčmu, s možností platit kartou. S jasným cílem bloumáme ulicemi, všude však chtějí hotovost. Na prospektu Karla Marxe překvapíme sochu V. I. Lenina a po páru kilometrech chůze konečně nalézáme restauraci hotelu Kavkaz. Nepatří sice mezi nejlevnější, na další hledání v parném dni už ale rezignujeme.

Památník V. I. Lenina ve městě Mineralnye Vody. Město je leteckou bránou do pohoří Kavkaz. V současnosti zde žije okolo 77 tisíc obyvatel a prochází tudy hlavní železniční trať spojující Rostov na Donu a ázerbájdžánské Baku.


Ve sluncem rozpálené hale si poroučíme oběd, obědové pivko nám velmi rychle teplá. Sedět zde delší dobu by bylo asi o úpal a zapít tak to pivko vodkou, možná i o infarkt. Z nedalekého bankomatu proto vybíráme trochu rublů a promenádou utíkáme do nejbližší klimatizované hospůdky. K večeru ještě stíháme v blízkém marketu nakoupit dárky v podobě vodky a ruských čokolád, v kebabárně nějakou tu večeři a po setmění něco piv v příjemných zahrádkách. Na sklonku dne se spokojeně přemísťujeme taxíkem zpět k letišti.

14.den

Batohy nám z úschovny již nikdo nikam dále neuschoval, proto si můžeme dlouhou chvíli před odbavením v klidu zkrátit pokusem, jak nacpat zakoupenou vodku a čokolády do již tak přeplněných krosen a přitom se vlézt do váhového limitu. Leckterý fyzik by žasl. Po hodině boje a několikerém převažování se dostáváme k jednadvaceti kilům, což uznáváme za přijatelné a jdeme k odbavení. Náš aeroplán odlétá tentokráte na čas. S posledními pohledy na vzdalující se, ve tmě zářící město se loučíme s Ruskem a vyrážíme vstříc domovu.

Před sebou máme více než dvě hodiny trvající let do Istanbulu, sedmihodinové čekání na přestup a další téměř tříhodinový let do Prahy. Vše probíhá bez komplikací, batohy shledáváme na Ruzyni bez úhony a dokonce procházíme i přes českou celní kontrolu nepovšimnuti. Máme radost, nikdo z nás nemá ponětí kolik litrů alkoholu lze do naší země bez sankcí dovést. Kupujeme jízdenky na první vlak a tím míříme na Moravu. Domů se docela těším, podle přísloví všude dobře doma nejlíp se ale moc neřídím. Už teď v hlavě spřádám plány do budoucna.


Bohuslav Kramoliš