MINOVÝMI POLI NA IRÁCKÝ HALGURD
Irák - 10/2013

Když se řekne "Kurdistán", pouze zlomek z nás si vybaví, v které části světa jej vůbec hledat. Na mapách ho totiž nenajdete. Kurdistánem se rozumí oblast ležící na území pěti samostatných států, a to: Turecké republiky, Irácké republiky, Islámské republiky Írán, Syrské arabské republiky a Arménské republiky. Jak už napovídá název této oblasti, většina obyvatelstva je tvořena Kurdy, indoevropským národem žijícím na Blízkém východě. Kurdové jsou dodnes v mnoha státech utlačováni a stávají se oběťmi diskriminace. Jediným státem, kde se jim podařilo dosáhnout určité samostatnosti je Irák.

Mount Halgurd - 3 607 m n.m.


Irácký Kurdistán je autonomní region rozprostírající se na hornatém severu Iráku. Skládá se ze tří provincií: Dohuk, Erbil, Sulaymaniyah, hlavním městem je Erbil, kde sídlí vláda a parlament. Regionu je dopřáváno relativně bezpečné situace, známky bezpečnostní nestability se projevují pouze výjimečně. Na přelomu září a října 2013 jsme během putování po regionu Iráckého Kurdistánu uskutečnili výstup na druhou nejvyšší horu Iráku - Halgurd 3607 m n.m. Vrchol naleznete v severní části provincie Erbil, na hranici s Islámskou republikou Írán. Je součástí rozsáhlého horského pásma pohoří Taurus, táhnoucí se v souvislé linii od hranic s Tureckem a které plynule přechází v pohoří Zagros, linoucí se až k Perskému zálivu.

Vrchol Halgurd byl dlouho považován za nejvyšší horu Iráku, některé zdroje uváděly nadmořskou výšku dokonce až 3728 m n. m. V roce 2011 bylo ale jistou horolezeckou expedicí přiřknuto prvenství jiné, sousední hoře, pojmenované Chekha Dar (kurdsky Černý stan) vysoké 3611 m n.m. Vrcholu Halgurd zbyla na pomyslném žebříčku druhá příčka s výškou 3607 m n.m.

Soran - přátelští Kurdové s námi pózují uprostřed rušné křižovatky.


Hamilton Road

Po slavné Hamilton Road přijíždíme od kaňonu Rawandúz a ve městečku Soran dokupujeme poslední zásoby. Na zdejší křižovatce málem způsobíme dopravní zácpu, když si na ostrůvku uprostřed křižovatky nakoupený proviant rveme do už tak přeplněných batohů. Během chvilky jsme obklopeni hordou místních zvědavců, včetně několika policistů. Domorodci nás bedlivě pozorují při balení a jednoho zvídavého policistu zaujímají naše turistické hole. Jednu uchopí a zkouší s ní píchat do země. Vzápětí se vítězně zeptá, "to máme na hledání min že?".

Taxíkem pokračujeme dále do 50 km vzdálené vesnice Choman, zařízlé v údolí obklopené mohutnou hradbou skalnatého pohoří. Zastavujeme na checkpointu před vesničkou, kde si vojenská hlídka vyžaduje naše pasy. Voják se dotazuje kam máme namířeno a při naší odpovědi "na Halgurd" viditelně znejistí. Varuje nás, že tam jsou miny a názorně to doplňuje citoslovci "bum bum" a rozhazováním rukou. Vytáčí telefon a s někým se krátce vybavuje. Následně naše pasy předává taxikáři s pokynem odvést nás do vesnice.

Za nedlouho se ocitáme před policejní stanicí, kde se nás ujímá policista v civilu a ihned nás odvádí dovnitř budovy do kanceláře velitele. Uvelebíme se v pohodlných sedačkách a úředník nás pohostí čajem. Po pár minutách přichází velitel stanice a zdraví se s námi podáním ruky. Posadí se za mohutný dřevěný stůl, který dominuje místnosti a taxikář mu předává naše pasy. Jsme opět tázáni na účel naší cesty. Znovu je nám vysvětlováno, že je oblast kolem hory zaminovaná a pohyb v ní je nebezpečný. Vypadá to, jako by se nás od výstupu snažili odradit. Do debaty se postupně zapojují další přítomní úředníci a dokonce i náš taxikář. Zhruba po půl hodině velitel stanice vytáčí telefon a s někým se vybavuje. Vzápětí nám sděluje, že na zdejší pobočce úřadu Ministerstva pro turismus nám možná dokážou pomoci.

Loučíme se a v doprovodu jednoho policisty sedáme do aut a přejíždíme do nedalekého úřadu. Na recepci nás už čekají a opět i s naším taxikářem a policistou usedáme do kanceláře ředitele úřadu. Chvíli vyčkáváme, než se ukáže anglicky hovořící překladatel. Mezi tím se nás šéf úřadu kostrbatou angličtinou dotazuje na cíle naší cesty. Odpovědi se mu dostávají střídavě od vedoucího naší výpravy, taxikáře, který celou tuhle anabázi dobrovolně absolvuje s námi, i od doprovázejícího policisty.

Ve dveřích se zjevuje překladatel a nadšeně se s námi zdraví. Usedá poblíž ředitelova stolu a začíná více než hodinové vyjednávání. I tady se k našemu plánu ze začátku staví dost skepticky. Poukazují na množství nášlapných min vyskytujících se v okolí hory, dále na fakt, že na vrchol nevede žádná oficiální stezka a zároveň nás i varují, že je v horách touhle dobou už hodně chladno. S mírným úsměvem odvětíme, že máme kvalitní spacáky. Tážeme se, zdali by nešel najmout místní průvodce, který by třídenní trek absolvoval s námi s tím, že bychom mu poskytli místo v našem stanu. Ředitel se radí se svými podřízenými a pak vytáčí telefon. Policista se vydává autem pro průvodce, šéf úřadu nám mezitím rozdává propagační brožury o Kurdistánu, zdejší úředníci si nás se zájmem fotí.

Po čtvrthodince přichází pastevec a usedá mezi nás. Po sdělení co je po něm žádáno, se zatváří dost nevrle. Mírná nervozita je v ten moment vidět i na řediteli úřadu a snaží se pastevce přesvědčit, aby nám pomohl. Tomu se ale ze začátku náš plán vůbec nelíbí. Teprve když se do pastevce slovně pustí i policista, se po chvíli nervózně zeptá, jaký že obnos za to dostane. Necháváme na něm, ať si řekne denní taxu, jeho finanční požadavky jsou ale značně přehnané. Snažíme se smlouvat, leč bez úspěchu. Navrhujeme tedy jinou variantu, že bychom si cestu přes minové pole zaznamenávali do GPS navigace a s doprovodem se rozloučili pod skalnatým vrcholem, na kterém miny už být nemají. Dále bychom pokračovali sami a cestu zpět bychom prošli podle navigace. Chvíli se okolo této varianty debatuje a posléze pastevec odchází s tím, že jej vlastně nepotřebujeme.

Na výlet do hor se nám za čtvrtinovou cenu podaří dojednat našeho doprovázejícího policistu a k němu dva vojáky i s autem. Ke všeobecné spokojenosti se s šéfem a přítomnými úředníky loučíme ve dvorku úřadu a na památku nesmí chybět společná fota. Jelikož jsme ten den prozatím ani nesnídali a blíží se poledne, rádi uvítáme doporučení k návštěvě restaurace za vesnicí, kde máme asi hodinu času na oběd. Než se naši průvodci připraví, vychutnáváme si slanou fazolovou polévku, dušené kuře s rýží a spoustou zeleniny.

Pastevci pod Halgurdem.


Cestou do hor

Voják s policistou nás vyzvedávají na čas. V rychlosti se loučíme s mladým překladatelem, který nám ještě pro případ nouze dává své telefonní číslo a už skáčeme do auta. Náš doprovod dopředu, dámské osazenstvo naší výpravy na zadní sedačky, batohy a my na korbu a už to sviští. Na nedaleké odbočce opouštíme Hamilton Road lemovanou po krajnicích odstavenými naftovými cisternami a ostře vjíždíme na prašnou kamenitou cestu linoucí se vzhůru do hor.

Prach s vyprahlé silnice se při pohledu do údolí za námi víří a burácení motoru spojené s působící odstředivou silou v zatáčkách dodává tomuto cestování své kouzlo. Po několika kilometrech přijíždíme do malé podhorské osady, kde se k naší výpravě připojuje druhý z vojáků. Cestou horským údolím postupně míjíme malé zemědělské kolonie, o něco výše tábory pastevců s ovcemi. Občas zastavíme na rozcestí, kde se průvodci krátce radí kudy dále a my na korbě začínáme debatovat nad tím, jestli nám z toho výšlapu vůbec něco zůstane.

Cestou vzhůru nás doprovází ostré slunce a ostrostřelci.


Naše obavy ale netrvají dlouho. Povrch stále strměji vedoucí cesty je čím dál tím víc kamenitý a s tím už i naše auto se čtyřkolovým pohonem začíná mít problém. Za jednou ze zatáček zůstáváme stát zahrabaní po ráfky kol v kamení a nepomůže ani několikanásobný pokus o vytlačení. Co naplat, děkujeme náhodě, zvedáme z korby auta krosny, vojáci zbraně a necháváme stát auto autem zapadlé v kamenné drti. Pěšky pokračujeme po cestě do další zatáčky, kde se vydáváme kamenitým svahem směrem k úbočí hory Halgurd.

Kousek od cesty se mezi kamením povalují dvě nášlapné miny a průvodci nám je s úsměvem ukazují. Zbystřím a snažím se o to víc dívat, kam šlapu. Opatrnost je na místě, žádné pěší stezky tady nevedou a kameny pod náporem našich bot občas ujíždí a sesouvají se. Náš doprovod si v polobotkách směle vyšlapuje šikmě vzhůru, ale my obtěžkáni plnými krosnami s třídenní zásobou vody, jídla a jiných propriet už tak rychlí nejsme. Sem tam na nás čekají v místech u různých skalisek, které nám zároveň slouží jako orientační body. Ty si průběžně ukládáme do GPS navigace pro náš bezpečný zpáteční průchod. Krátkých přestávek využíváme k vydechnutí a doplnění tekutin, naši průvodci k focení s námi.

Po necelé hodince přicházíme k další skalce a zde se už s námi doprovod loučí. Vojáci nám ukazují prostor, kam nemáme v žádném případě chodit a směr kudy pokračovat na hřeben. Do notesu nám nakreslí jednoduchou mapku minového pole, poděkujeme a za ochotu průvodce obdarujeme malými dárečky v podobě českých vlaječek.

Naše výprava s doprovodem.


Noc v orlím hnízdě

Je pokročilá odpolední hodina. Vhledem k časovému posunu se v tuto roční dobu začíná v Iráku stmívat už kolem 18 hodin, proto se dlouho nezdržujeme a pokračujeme v chůzi. Naší představou je dosáhnout ještě téhož dne sedla na hřebenu. Jak ovšem přicházíme k úpatí hřebenu, náš postup se razantně zpomaluje. Potřebujeme se dostat ke kamenitému kotli vedoucího do sedla obklopeného po bocích strmými skalisky.

Originální "vojenská" mapa znázorňuje horský hřeben (v horní části) a pod ním planinu s minovým polem. :)


Po silném doporučení nechodit planinou pod hřebenem, hledáme cestu traverzem mezi skalnatými štíty východního úbočí. Žádná stezka tady samozřejmě nevede, tak musíme ve svahu pátrat po schůdné trase. Při západu slunce přicházíme pod kotel, který je tvořen strmým suťovištěm. Kamení pod námi občas ujíždí a postup vzhůru se ještě více zpomaluje. Začíná nám být jasné, že kýženého sedla za světla nedosáhneme. Škrábeme se strmě vzhůru a snažíme se na okolních skaliskách najít kus rovného terénu, kde bychom mohli na noc zabivakovat. Za pološera naštěstí takový kousek rovného plácku nalézáme a za světel čelovek vytváříme náš provizorní brloh, který někdo z nás nazval trefně orlím hnízdem.

Nacházíme ve výšce kolem 3 300 m n.m., a tak se po setmění velice rychle ochlazuje. Zahříváme se čajem, čínskou polévkou, pojídáme na trhu koupené oříšky a debatujeme o uplynulém dni. Usínáme ve spacácích s pohledem na jasnou noční oblohu, přikrytí plachtou od stanu a namačkaní vedle sebe jako sardinky. Ráno nás probouzí ostrý vítr a příjemné paprsky vycházející slunce. Rozbíjím led v hrdle PET lahve a vařím na zahřátí čaj.

Náhorní plošina jižní strany vrcholu Halgurd s výhledy směrem k vesnici Choman.


Vzhůru na Halgurd

Po rychlé snídani balíme náš pelech a natěšeni vyrážíme k vrcholu. K němu nám zbývá zhruba 300 metrů výškových a asi dvoukilometrová chůze po hřebenu. Krosny necháváme napospas v našem nocovišti a finále si užíváme výstupem na lehko. Suťovištěm musíme sice místy šplhat po čtyřech, ale postup je oproti včerejšku mnohem rychlejší. S dvanáctihodinovým zpožděním dosahujeme sluncem nasvíceného sedla. Mezi skálami míjíme několik z kamení postavených bivaků a něco málo starých rezavých plechovek.

Před pokračováním k vrcholu se po hřebenu vydáváme pár set metrů jižně na předvrchol Halgurdu, který je tvořen rozlehlou plošinou. Přicházíme až na její samotný okraj, odkud se nám otevírají nádherné výhledy do údolí směrem k vesnici Choman, ale i na pásy hřebenů okolních hor. Užíváme si krátké přestávky a následně vyrážíme severně směrem k samotnému vrcholu. Po půlhodince chůze kamenitým, ale nenáročným terénem se ocitáme v cíli naší cesty - Mount Halgurd.

Na vrcholu vlaje hrdě kurdská vlajka a několik dalších pestrobarevných vlaječek zdejších politických stran. Před nedávnem proběhly v Kurdistánu parlamentní volby a jak vidno, volební kampaň dorazila kupodivu až tady. Ze samotného vrcholu se nabízí panoráma horského hraničního hřebene včetně sousední nejvyšší irácké hory Chekha Dar (3611 m n.m.), ale i nekonečné pohledy do rozsáhlých íránských hor - pohoří Zagros. V dáli je taktéž vidět vesnici Haj Omran, která je hraničním přechodem do Íránu.

Protější hřeben s hraničním vrcholem Chekha Dar, která je nejvyšší horou Iráku.


Když jsme výhledy dostatečně nabaženi, vracíme se stejnou cestou k sedlu, ze kterého pokračujeme směrem k našemu orlímu hnízdu. V rozestupu sestupujeme po okraji kotle a pokoušíme se držet okolních skalisek. Suťovišti se snažíme vyhýbat, ale i tak občas nějaký ten kámen zpod nohy ujede a spustí menší kamennou lavinu. Postupně tak sklouzáváme k našemu táboru.

Krosny nalézáme bez újmy, krátce lehce svačíme a za nedlouho opět pokračujeme již s bagáží střemhlav dolů. Sestup s těžkými batohy je ale náročnější a pomalejší. Nad planinou s minovým polem uhýbáme doprava a zpáteční cestu traverzem musíme místy hledat. Občas je terén tak příkrý a skalnatý, že je třeba zapojit všechny končetiny. Po čase ale příkrý svah přechází v další suťoviště, po kterém se na pokraji planiny dostáváme k jedné ze skalek, která nám byla orientačním bodem při výstupu. Zde si užíváme krátké občerstvovací pauzy a sbíráme síly k dalšímu pokračování.

Pohled k sousedům do Íránu.


Na vrcholu.


Zpět do civilizace

U skalky pro jistotu zapínáme navigaci a vydáváme se kamenitým svahem kolem minových polí. Za nedlouho přicházíme k jiné skalce, která je naším dalším záchytným bodem. Po paměti se stáčíme doprava, směrem, kterým bychom měli dojít k horské silnici. Jak postupně scházíme níže, začínají se mezi kameny objevovat různé kovové střepiny a části vybuchlé munice, včetně již známých tvarů nášlapných min. O kousek dál leží mezi kameny zaklíněný dělostřelecký granát. Zdejší pyrotechnici tady budou mít ještě hodně práce.

Po slabší hodince chůze přicházíme na jednu z horských silnic, kterými jsou zdejší hory prošpikované. Jelikož se nacházíme stále vysoko v horách a do civilizace je ještě daleko, máme v plánu postavit tábor v malém údolíčku pod námi, na rovném travnatém plácku poblíž horského potůčku. Toto místo jsme si vyhlédli cestou nahoru z korby auta. Po cestě šlapeme další 3 kilometry, než se ocitáme v našem plánovaném tábořišti. Romantiku kempení na travnatém palouku vedle horské bystřiny sice trochu kazí v okolí poházené odpadky, nicméně i tak je toto místo ve srovnání s okolní vyschlou krajinou velice útulné.

V rychlosti stavíme stany a přítomnost blízkého potůčku využíváme ke koupeli a k praní našich zaprášených a propocených svršků. Po večeři se snažíme pomocí suchých keřů bodláčí rostoucích opodál bez valného výsledku rozdělat oheň. Vyprané prádlo visící na šňůrách od stanů napnutých mezi trekovými holemi, jsme si ale úspěšně zasmrádli štiplavým kouřem. Vzdáváme to a za nedlouho usínáme ve stanech i bez hypnotizujících pohledů do plamenů vysněného táboráku.

Následující den po snídani balíme tábor a vydáváme se cestou hlouběji do údolí, směrem k vesnici Choman. V horách posazené pastevecké chýše se postupně mění v malé zemědělské ranče, na jejichž políčkách vesele kvetou slunečnice a zrají rajčata. Asi po třech hodinách chůze se nám podaří stopnout bílý terénní vůz s modrou houkačkou. Náš sestup z Halgurdu tak symbolicky zakončujeme jízdou se třemi pyrotechniky vracejícími se z výjezdu. Po zdvořilé konverzaci odkud pocházíme a co zde děláme, se od nich dozvídáme, že Saddám Husajn za íránsko-irácké války nechal v hraničním pásmu rozmístit na 20 milionů nášlapných min. Měli jsme štěstí? Rozhodně ano, na lidi, kteří nám nahoru pomohli.

Zbytky munice na zdejších svazích naleznete velice snadno.


Nášlapná mina z dob íránsko-irácké války.


V údolích je zřetelně vidět kudy protékají horské potůčky.


Bohuslav Kramoliš