POSVÁTNÉ HORY PERSIE, ALVAND A DAMAVAND
Írán - 08/2014

Do Teheránu letíme z Prahy společností Pegasus s přestupem v Istanbulu. Let má asi hodinu zpoždění, a tak si čekání na přestup zkracujeme studiem prvních perských frází: kolik to stojí, to je příliš drahé, a dejte slevu. Druhou polovinu letu lehce prodřímám a ráno před pátou přistáváme v Teheránu na letišti Imama Khomeiního. Vstupní víza získáváme přímo na letišti rychle a bez problémů za poplatek 50€. Při následném odbavení ale dostáváme o jednu krosnu méně, a tak po vyřízení reklamace odjíždíme z letiště se smíšenými pocity a trochu zběsilým taxikářem do centra.

Bordž-e Azadi - 45 m vysoká věž byla postavena v roce 1971 u příležitosti oslav 2 500 výročí vzniku Perské říše. Stala se symbolem města, "vstupní branou" do moderního Teheránu.


Když přijíždíme na první křižovatku ve tvaru velkého kruhového objezdu, nestačím se divit. Řidiči za patřičného troubení korzují jakoby sem tam po dvou pruzích místy i ve čtyřech řadách a i když jde někdy o centimetry, vždy se nějakým způsobem minou. Aby toho nebylo málo, mezi tímto chaosem se z jedné strany silnice snaží na druhou dostat dav lidí. Později jsem byl do tajů tohoto triku, za který by se nemusel stydět kdejaký světový mág, zasvěcen našim průvodcem Silvestrem i já. Na našich silnicích bych ale tenhle kaskadérský kousek nezkoušel. Tamní řidiči a chodci jsou na tenhle systém navyklí, tak trochu se navzájem respektují a troubení v podstatě znamená "pozor teď jedu já"! Holt ulice Teheránu se svými více než 8 milióny obyvatel (některé zdroje uvádí dokonce 10 mil.) si tenhle způsob komunikace vyžadují.

Vystupujeme u Věže svobody na Azadi sqare a přejíždíme metrem k Mahmudovi, kamarádovi od Silvestra, u kterého si po zbytek dne uschováme naše zbylé krosny. Jízda teheránskou podzemkou v ranní špičce je opravdový zážitek. Při vstupu na perón si připadám jak Krokodýl Dundee v newyorském metru, ale něco mi tu chybí... už to mám! Postrádám sličné Íránky, kterých byly nahoře na ulici spousty, zatím co tady je to samý chlap! Silvestr ihned vysvětluje, že dámy si ve veřejných dopravních prostředcích "užívají" separé v přední části vlakové soupravy. Docela jim závidím, čím víc se přibližuji ke dveřím vagónu, tím více jsem strháván davem linoucím se do útrob již tak přeplněného vlaku. Naštěstí jsem vtlačen pod příjemně foukající klima jednotku, takže teď už pouze zbývá uhájit svá osobní zavazadla.

Bazar na Tajrish square. 


Od Mahmuda se vydáváme do centra na letmou obhlídku města. Když ve směnárně vyměníme dolary, stává se ze mne během okamžiku multimilionář. Sice je to blažený pocit držet v rukou štos stotisícovek, ale nastává klasická otázka, "co s tím"? Rychle utratit a hlavně se nenechat okrást, napadá mě v tu chvíli a rvu si bankovky do tajných kapsiček různě po těle. Je doba oběda, ale všechny restaurace v okolí už mají "finiš", prý zase až večer. Tak zapadáme do jedné z kaváren, kde něco malého přece jen zakousneme. Jako správní Íránci, i my si posléze užíváme odpoledního klidu a na chvíli se z rozpálených teheránských ulic uchýlíme do stínu jednoho z největších městských parků Laleh. Odpoledne navštívíme mešitu Imam Zadeh Saleh i s přilehlým bazarem a na závěr dne vykouříme dýmku míru v jedné z četných teheránských čajoven.

Po poradě v čajovně posouváme plánovaný výstup na Damavand z důvodu chybějícího vybavení do nízkých teplot na další týden. Snad se reklamaci s batohem podaří vyřešit brzy. Silvestr si doplňuje výbavu částečně na trhu, z části domlouvá zápůjčku od íránských známých a padá rozhodnutí prozkoumat nejprve méně náročnou horu Alvand. Cestou k Mahmudovi pro bagáž dokupujeme potřebné zásoby na dvoudenní trek a po rozloučení se přesouváme taxíkem a následně nočním busem z hlavního terminálu směrem město Hamedán.


Hamedán a Alvand

V Hamedánu jsme něco před třetí hodinou ranní. Zde se potkáváme se Silvovými přáteli, kteří mu ze vzdáleného Kermanshahu přivezli část věcí potřebných na trek. Na benzince ještě kupujeme benzín do vařiče a sháníme vodu. Nad ránem se dostáváme do výletního místa Íránců v údolí Ganj Nameh, ze kterého vyráží pod vrchol lanovka, nachází se tady kemp, stánky s občerstvením, bobová dráha a další atrakce. Zde na chvíli uléháme do spacáků.

Po osmé hodině nás ale budí ruch v kempu, a tak balíme věci a kráčíme směrem k vrcholu. Stezka se zpočátku line údolím kolem potoku, občas mineme menší vodopád. Snažíme se nastoupat co nejvíce výškových metrů, dokud má ovzduší přijatelnou teplotu. Po chvíli se chodník od potoku odklání a vede pod lanovkou, až následně zmizí ve strmém svahu pod chatou Íránské horolezecké federace. Teprve v jejím stínu si dáváme malou snídani a od správce chaty dostáváme zdarma mapu okolí.

Planina Meydan Mishan je oblíbeným výletním místem obyvatel Hamedánu. Lze se zde dostat poměrně snadno - lanovkou.


Po krátké přestávce postupujeme dále pěšinou, nalevo pod námi míjíme planinu Meydan-e Mishan s horní stanicí lanovky a stánky s občerstvením. Šlapeme vzhůru kolem potůčku k zelenému údolí s pasoucím se dobytkem a cestou potkáváme vracející se íránské turisty, převážně ženy, se kterými se zdravíme. Ujišťují nás, že jdeme správně a tak se s těžkým krokem a se sluníčkem v zádech suneme dále do sedla pod Alvand.

Ze sedla je už v dáli vidět útulna Íránské horolezecké federace ležící pod vrcholem Kalaq Lan. Příjemnou chůzí traverzem míjíme íránského baču se stádem ovcí a koz, který nás zve na noc do svého příbytku. S díky se s ním loučíme a ubíráme se dále k chatě. Zanedlouho již sedíme na terase útulny a dopřáváme si krátkého oddechu před závěrečným výstupem.

Krosny necháváme odpočívat v přítmí útulny a samotný vrchol si vychutnáváme výšlapem "na lehko". Cestou k Alvand peak přibíráme i sousední, téměř stejně vysoký vrchol, tyčící se asi 150 metrů vedle. Z něj se nám otevírají nádherné výhledy na protější hřeben s vrcholem Kalaq Lan a do hlubokého údolí Dozakh Darreh. Co nevidět ale skáčeme lvovi po hlavě, skalnatý vrchol má podobu sedícího lva a Íránci ho vnímají jako jednu z několika svých posvátných hor.

Alvand peak (3 428 m) je jedna z nejslavnějších hor Íránu a nejznámějším vrcholem horského pásma Kuh-e Alvand, ležícího v pohoří Zagros. Nejvyšší stejnojmenná hora Kuh-e Alvand (3 570 m), je od vrcholu Alvand peak vzdálená 14 km jihovýchodním směrem. Vrchol je opředen mnoha pověstmi a v okolí hory se nachází různé starověké nápisy a skalní rytiny, z nichž nejznámější naleznete v údolí Ganj Nameh.


Cestu zpět k chatě si zkracujeme traverzem mezi skalisky. Na terase útulny vaříme čaj a čínské polévky, pramen kousek pod chatou využíváme k lehké koupeli a k praní svršků. Během večera dorazí k útulně ještě několik Íránců, z nichž dva zůstávají přes noc. Uvnitř chaty si vybalují piknikovou výbavu, vaří čaj a dlouho do noci si povídají. Nenecháme se ale příliš rušit, zalezeme do spacáků a konečně si po dvou dnech zaslouženě užíváme delšího spánku.

Ráno se po snídani loučíme s našimi spolunocležníky a stoupáme směrem ke skalnatému vrcholu Kalaq Lan (3 350 m), zvedající se na hřebenu nad útulnou. Odtud pokračujeme nenáročnou hřebenovkou na zbytek treku okolo Alvandu. Chodník se místy ztrácí v porostu bodláčí a jiné pichlavé květeny, po čase se ale začínají objevovat kamenní mužíci, kteří nám udávají směr další chůze. Závěrečná část túry vede spíš po kozích než turistických stezkách, i tak kolem jedné hodiny odpolední nasedáme ve spodní stanici lanovky v údolí Ganj Nameh do taxíku a přejíždíme do centra Hamedánu.

Páteční mešita v Hamedánu, který je považován za jedno z nejstarších měst v Íránu a jedno z nejstarších městských sídel na světě. Je jednou z kolébek orientální civilizace s legendárním pozadím. Leží v pásmu pohoří Zagros ve výšce 1 850 m, a proto je zde v létě relativně mírné klima.


Ve zdejší restauraci poobědváme kebab s rýží, který zalijeme nealko pivem. Proletíme bazarem a navštívíme mauzoleum Baba Tahera, což byl legendární středověký básník a derviš, žijící v 11. století v okolí Hamedánu. Dle pověsti měl přebývat na vrcholu Alvandu, kde za ním měli vystupovat poutníci z celé země, když ho chtěli požádat o radu. Od mauzolea se přesouváme taxíkem na autobusový terminál a dále pak linkovým busem do města Kermanshan.


Kermanshah a vesnice íránského Kurdistánu

Ubytováváme se v menším hotelu poblíž Náměstí svobody a jdeme na večeři. Mezitím dostává Silvestr zprávu, že mu batoh přiletěl přes Gruzii do Teheránu a tak se pro něj vydává nočním busem. Další den navštívíme skalní reliéfy Bisotun a Taqebostan v okolí města a projdeme se bazarem. Den uzavíráme návštěvou vyhlášené restaurace Zagross, kde si pochutnáváme na výtečném hamburgeru a následně procházkou nočním Kermanshahem.

Bisotúnský skalní nápis, vytesaný do vápencové skalní stěny na staré kavaranní cestě mezi Kermanšáhem a Hamedánem, nechal krátce po roce 521 př. n. l. pořídit perský král Dareios I., aby oslavil vítězství nad rebely v prvních letech své vlády. Nápis je v klínovém písmu napsán ve třech jazycích - akkadštině, staroperštině a elamštině. Je 15 metrů vysoký a 25 metrů široký. Text je doplněn obrazem Ahura Mazdy (hlavního boha zoroastrijského náboženství), pod kterým stojí král s plnovousem a devět spoutaných vzbouřenců.


Následující den je ve znamení poznávání kurdských vesniček posazených hluboko v horách v blízkosti irácké hranice. Ráno vyjíždíme směrem městečko Paveh a cestou zastavujeme v krasových jeskyních Qoori Qaleh. Po obědě v Paveh se dále klikatíme serpentinami přes ostré hřebeny a hluboká údolí hypnotických kurdských hor. Náš řidič vypráví příběhy z doby íránsko-irácké války a o pašerácích, využívající tamní silnici ke své živnosti.

Íránský Kurdistán je nejhornatější íránskou provincií a má obecně mírné a příjemné klima po celé jarní a letní období. Zimy jsou zde ale dlouhé a mohou být velmi chladné s bohatou nadílkou sněhu.


Ve vesnici Nowdeshah domlouváme terénní auto a projíždíme kolem rozestavěné přehrady, v budoucnu zásobárnou vody pro Kermanshah, dále do nitra mohutných skalnatých hor. Jedeme skrze zapadlé kurdské vesničky, občas zastavíme u místních na čaj a vstřebáváme zdejší jedinečnou atmosféru. K večeru přijíždíme do vesnice Howraman-e takht v údolí Oramanat, patřící v minulosti k oblíbeným letoviskům íránských králů. Na noc uléháme do přístřešku v zelených zahradách na dně údolí, sloužící nyní domorodcům k relaxaci a zábavě.


Marivan a Sanandaj

Ráno se z údolí vyhoupneme do vesničky a stopneme posádku kurdských starců jedoucích na trh do města Marivan. Naskáčeme na korbu a vychutnáváme si jízdu horským masivem. Ve městě posnídáme a vydáváme se prozkoumat zdejší jezero Zarivar, které je Íránci hojně navštěvované odpočinkové místo. Je zde půjčovna lodiček, několik restaurací a můžete si zde třeba i zarybařit. Z Marivanu cestujeme mikrobusem do města Sanandaj, hlavního města íránské provincie Kurdistán. Cesta je ve stísněném busu bez klimatizace zdlouhavá a únavná.

V Sanandajské čajovně. Backgammon, neboli u nás známé Vrhcáby, jsou jednou z nejstarších známých deskových her lidstva, která se hrála ve starověkém Egyptě, Sumeru, Mezopotámii i Persii.


V Sanandaji jsme kolem třetí hodiny odpoledne. Zakoupíme jízdenky na noční bus do Teheránu a jdeme navštívit muzeum kurdské kultury v centru města. Projdeme se bazarem, kde dokupujeme zásoby pro výstup na Damavand a den završíme posezením v čajovně. K večeru přejedeme na autobusový terminál, ze kterého pokračujeme sedmi hodinovou cestou VIP autobusem do Teheránu. Tentokráte je cesta příjemná, polohovatelná sedadla umožní docela pohodový spánek, svačinku co dostáváme na cestu ani nestihnu sníst. Ráno mě steward budí narovnáním opěrky sedadla na teheránském terminálu Azadi. Přesedáme na taxík a vyrážíme pod Damavand.


Damavand

Kúh-e Damávand - je národní ikonou a významnou horou v perské mytologii. Je taktéž symbolem íránského odporu proti zvůli a cizí nadvládě v perské poezii a literatuře. S výškou 5 610 m je nejvyšším vrcholem Íránu i všech zemí Blízkého východu a druhá nejvyšší sopka na severní polokouli. Najdete ji v pohoří Elborz poblíž jižního pobřeží Kaspického moře.


Řidič nás sice nejdříve veze do stejnojmenného města od našeho cíle vzdáleného 40 km, cestou se ale vše vysvětlí a tak kolem osmé vystupujeme ve vesnici Reyneh, kde začíná jedna z výstupových tras. Ve zdejším šopu si kupujeme snídani a domlouváme odvoz k odbočce do hor. Trasu od asfaltky do základního tábora Gusfand Sara (3 040 m) zvládáme pěšky. Cestou po kamenité prašné silnici nás míjí několik terénních aut naložených turisty, kteří chtějí pošetřit síly před samotným výstupem na vrchol.

Cesta se klikatí po jižním svahu Damavandu a my obtěžkáni dvaceti kilovými krosnami kráčíme pod palbou slunce ke svému cíli. Základního táboru dosahujeme kolem poledne. Nachází se zde několik stavení, stánek s občerstvením a mešita. Pán u kovového kontejneru nám nabízí vývoz batohů do druhého výškového táboru na mulách. My ale poděkujeme, pouze dobereme vodu a šlapeme dále.

Cestou vzhůru nás trochu prohání blížící se bouřka.


Přestože se začíná projevovat úbytek kyslíku ve vzduchu a naše tempo není nijak závratné, předběhneme časem skupinku anglických turistů, kterým bagáž nahoru veze několik mul s doprovodem. Výstup do druhého výškového tábora nám dává zabrat. Zhruba v polovině trasy začíná pršet a na protějším hřebenu se blýská jak nad Tatrou. To, že prší, má ale své nesporné výhody. Ochladilo se, zvlhčil se vzduch a cesta nám tolik nepráší. Do táboru Bargah-e-Sevom (4 220 m) přicházíme v podvečer. Rozlehlému svahu se spoustou upravených míst pro stany dominuje chata Íránské horolezecké federace. Za chatou je zásobník s pitnou vodou a ve vedlejším objektu suché záchody.

Výstup od asfaltky z 2 400 metrů je na nás znát. Ztěžka stavíme stany a vaříme čaj. Krátce se radíme, jakou strategii výstupu zvolit, nakonec se i přes rady místních horalů vyjít ve dvě ráno, rozhodneme pro přívětivější sedmou hodinu. Po večeři se ještě rozhodnu pro aklimatizační výstup směrem ke skalám pod ledopádem, asi 200 metrů výškových nad chatou. Vracím se z vrchu s mírným bolehlavem, který zapiju bylinkovým čajem a hurá do spacáku. Budík natahuji na šestou, abychom kolem sedmé mohli vyrazit.

Tak a jdeme do finále, hluboko pod námi druhý výškový tábor Bargah.


Ráno vše probíhá podle plánu. Bolehlav a únava vymizely, a tak po sedmé hodině už šlapeme chodníkem okolo chaty směrem k vrcholu. Je jasno a sluníčko nás začíná pomalu rozehřívat. Pěšina se klikatí nad chatou a vede směrem k suťovišti. Trochu se necháváme unést prošlápnutými chodníčky a stoupáme po nich strmě vzhůru. Po čase zjišťujeme, že chůze suťovištěm není úplně to pravé ořechové a uhýbáme napravo na skalnatý hřebínek.

Zde nalézáme očíslovanými praporky značenou stezku, propletenou různě mezi skalisky, po které je chůze mnohem snazší. Přibývající výška se ale začíná projevovat formou častějších přestávek. Když procházíme kolem ledopádu Abshar-e Yakhi ve výšce 5 100 m, začíná mě mírně bolet hlava. Ledopád má výšku dvanácti metrů a nikdy netaje.

Pomalu doháníme skupinku Íránců, z nichž jeden v nepravidelných intervalech něco vykřikuje. Posledních tři sta metrů výškových se zdá být vůbec nejzajímavějších. Na zemi se začínají objevovat pole ze sirných kamenů a řídké ovzduší sem tam protne výron oxidu siřičitého páchnoucí jako zkažená vajíčka. Jeden z íránských turistů pět metrů přede mnou zvrací. Bolest hlavy se naštěstí nestupňuje, pouze zatnu zuby a snažím se ten sirný odér nevnímat.

Valaši na Damavandu :) 


Trhám se z naší skupiny a snažím se zbytek výstupu urychlit, jen abych byl z toho sirného pole pryč. Pár desítek metrů pod vrcholem míjím hlavní sirný výron, další z Íránců co už je na vrcholu na mě křičí, ať ten výron obejdu z leva. Kývnu na něj, že rozumím a jsem v pohodě a po chvilce už stojím na vrcholu Damavandu (5 610 m). Přítomní Íránci mi gratulují, já v euforii shazuji batoh a zkoumám okolí kráteru.

Kráter má průměr asi 150 metrů a je trvale pokryt ledovým příkrovem. Na vrcholu u skalisek lze mezi vlaječkami a různými cedulkami a nápisy najít i bizardní výstavku těl dvou mrtvých ovcí, které sem z nějakého důvodu vylezly a udusily se oxidem siřičitým. Zbytek naší skupiny doráží vzápětí. Následují vzájemné gratulace a společná vrcholová fota. Výhledů si ale tentokráte moc neužíváme. Špička Damavandu se halí do oblaků a začíná mírně sněžit.

Pod chatou v táboru Bargah je na rozlehlých terasách spoustu míst pro stany.


Po krátkém odpočinku se dáváme na sestup. Dolů to jde poměrně rychle a vzduch se zdá být dýchatelnější s každým zvládnutým krokem. K večeru přicházíme do tábora Bargah, trasu do Gusfand Sary necháváme na další den. Unavení, ale s pocitem vítězů uléháme do stanů. Ráno po snídani balíme tábor a vykračujeme dolů. Cestou potkáváme desítky převážně íránských turistů stoupajících vzhůru a jsme rádi, že v táboře Bargah nebyl takový nával za doby našeho pobytu. V základním táboře Gusfand Sara si ve stánku s občerstvením kupujeme nealko pivo a symbolicky tak slavíme úspěšné zdolání Damavandu.

Po chvilce oddechu klesáme dále klikatící se cestou směrem k asfaltce, spojující vesnice Reineh a Polur. U odbočky do hor chvíli bez úspěchu stopujeme, až nám odvoz do Poluru nabídne pán mající na starost oplocené prostranství vedle cesty s různými přístřešky a stany se znaky Červeného půlměsíce. Nasedáme na korbu jeho auta a rychlou jízdou serpentinami se posledními pohledy loučíme s majestátným Damavandem.


Cesta na "Sever" a Kaspické moře

V Poluru chvíli stopujeme, ale nakonec nás jiný pán veze zadarmo až do Teheránu. Během cesty mu volá jeho žena a pán vysvětluje, že veze tři Čechy. Manželka mu ale nevěří, a tak se s ním musíme na závěr cesty vyfotit. Na autobusovém terminálu si v úschovně odkládáme krosny, zabukujeme jízdenky na noční vlak na "sever" do města Gorgan a zbytek času trávíme relaxací v čajovně a návštěvou vyhlášené teheránské kebabárny Reza Loqme. Chvíli nám trvá, než ji najdeme a dostaneme se na řadu.

Taxikář, který nás posléze veze z autobusového terminálu na vlak, se musí sakra snažit, aby nám neujel. Jeho zběsilá jízda přes centrum málem končí na jedné z křižovatek, po té co mu vysadí převodovka. Řidič vyběhne z auta, se svítilnou v ruce otevře kapotu motoru, zkušeně tam něco párkrát poklepe a jede se dál. Sláva. Na vlak dobíháme s nedotčenými kebaby v rukou. O to víc nám chutnají, když se vlak vzápětí rozjede.

Cesta z Teheránu do Gorganu v kupé s lůžkovou úpravou trvá deset hodin. Spíme pohodlně, ráno nás budí zřízenec drah ještě před příjezdem do cílové stanice. Jak se tak po ránu protahuji u okna v uličce před naším kupé, ve dveřích sousedního se objeví íránská mamina se synkem v rukou a trhanou angličtinou se mi snaží nadšeně sdělit že "north is beautiful". Super, už se těším!

Kaspické moře je největší slané jezero s maximální hloubkou 1025 m a jeho hladina leží 28,5 m pod úrovní oceánu. Zatímco muži můžou do šortek bez trička, ženy musí být zahaleny od hlavy až k patě na pláži i ve vodě.


V Gorganu nás ihned na nádraží kontroluje místní policie a na nádražní služebně musíme vyplnit formulář typu "kdo jsme a co tu chceme". Dále musíme počkat na taxík, který nám policisté sami objednali, žádným jiným odjet nemůžeme. Přejíždíme do centra, odkud posléze do města Gonbad e Qabus a dále do letoviska Sari na pobřeží Kaspického moře. Zde si pronajímáme privát a dva dny relaxujeme u moře, koupeme se a podnikáme výlety podél pobřeží. Chystáme se taktéž prohlédnout přírodní park Miankaleh, bohužel je ale v době naší návštěvy zavřený.


Teherán

Pracovna Muhammada Rezy Pahlavího, posledního íránského monarchy.


Následující večer se vracíme busem do Teheránu. Den před odletem využíváme k návštěvě honosného paláce posledního íránského šáha Muhammada Rezy Pahlavího a jeho rodiny, který autokraticky vládl Íránu až do roku 1978, kdy politickou váhou pohnula Íránská islámská revoluce ve prospěch nynějšího teokratického režimu. Výrazným kontrastem se vzápětí jeví až příliš skromné obydlí vůdce islámské revoluce Imama Khomeiního, nacházející se nedaleko. Nenecháváme si ujít ani panoramatické výhledy na Teherán z vysílací televizní věže Borj-e Milad, která je se svou výškou 435 m šestou nejvyšší stavbou obdobného typu na světě. K večeru ještě stihneme návštěvu čajovničky a na trhu koupit nějaké suvenýry.

Když se večer chystáme na hotelovém pokoji k odjezdu na letiště, zaklepe na dveře Íránec ze sousedního pokoje. Neumí anglicky, ale dle gestikulace jsme pochopili, že nás zve k nim na pokoj. Chvíli se tváříme, že se balíme a nemáme čas, když si ale sedne do našeho pokoje vedle dveří a ne a ne odejít, skoro losujeme o to, kdo bude ten zlý a vyhodí ho. Nakonec se přece jen odhodláme ke krátké návštěvě. Na pokoji jsou čtyři a nikdo neumí anglicky no a my zase persky, super. Domlouváme se pomocí našeho česko-perského slovníku, gestikulace a intuice.

První dílčí úspěch po dlouhých minutách zaznamenáváme, když se nám s nimi podaří směnit mince, co by suvenýry. Dále se konverzace vyvíjí standardně. Padají otázky typu: jak se jmenujeme, odkud jsme, kolik nám je let. Podaří se nám jim dokonce vysvětlit, že v jednu ráno odjíždíme na letiště a vracíme se domů. Když se nás ptají, jestli jsme ženatí, odpovídám obratně podle slovníku perštinou, že jsem svobodný a bravurně doplňuji už dříve naučenou frázi "to je příliš drahé", čímž vyvolávám všeobecné veselí. Asi po hodince improvizační konverzace se loučíme a jdeme se chystat k odjezdu.

Teherán z věže Borj-e Milad.


Na letiště odjíždíme s pánem, kterého budíme v taxíku před hotelem. Cestou působí ospalým, až zpomaleným dojmem, úplný kontrast k řidiči, který nás před čtrnácti dny z letiště vezl. Jakmile si na jednom odpočívadle odskočí a dlouho se nevrací, začínáme jej podezřívat, že někde usnul. Příjemně nás překvapí, když se vrátí s pohárky čaje, které nám rozdá. Na letiště nás přiváží v pořádku a včas. S díky se s ním loučíme a s hlavou plnou úžasných zážitků odlétáme nad ránem domů.



Bohuslav Kramoliš